Průmyslník Josef Edler von Schroll .

 

Josef Edler von Schroll (1821-1891) byl synem obchodníka a jednoho z prvních továrníků na Broumovsku Benedikta Schrolla a vnukem obchodníka s plátnem Johanna Benedikta Schrolla. Stal se dalším úspěšným pokračovatelem této průmyslnické rodiny. Byl jedním z iniciátorů železniční trati Choceň – Broumov s napojením na Prusko.

V Olivětíně rozšířil stávající továrnu a pro tento účel vystavěl parní cihelnu v Heřmánkovicích. V roce 1885 zaměstnávala firma Benedict Schrolls Sohn dva tisíce pracovníků a společnost byla třetí největší tkalcovnou v rakousko – uherské momonarchii.

Josef Schroll také založil vlastní hasičský tovární sbor a z jejich členů také orchestr, který se účastnil všech významných akcí.      

 

Pro Schrollovu angažovanost v sociální oblasti, zejména pro stavbu chudobince, jej město Broumov jmenovalo čestným občanem. V roce 1873 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem „Edler von Schroll“.

V roce 1888 nechal Schroll na vlastní náklady a pro potřeby města Broumova vybudovat obecní chudobinec. Po druhé světové válce se tato budova změnila na textilní učiliště s internátem pro n. p. Veba. Jako internát sloužil převážně pro děvčata závodu Veba 02 Velká Ves. Tato budova s č. p. 75je umístěna po pravé straně silnice od Olivětína před odbočkou k Barvířskému náměstí. Po roce 1990, kdy byla řada učňovských středisek a s tím spojené internátní ubytovny rušeny, byla i tato budova uvolněna pro potřeby města a jsou zde zřízeny bytové jednotky.  Pozoruhodné pro činnost Schrollových závodů byla jejich sociální politika. Ta se projevovala i v tom, že dělníci byli odměňováni zvláštními příděly a správa firmy pro ně vymáhala i státní vyznamenání, aby ocenila jejich pracovní věrnost.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Nezadržitelný rozvoj Schrollova závodu.

          Na přiložené fotografii je pomník zakladatele závodu Josefa Schrolla v parčíku před závodem v Olivětíně.   Jeho sociální cítění se zaměstnanci, bylo přirovnáváno k Baťovi.

 Schroll se především přestal zabývat výrobou lněného zboží a věnoval se zcela zpracováním bavlny. V prvním patře továrny přibylo dalších 108 stavů, takže v továrně pracovalo celkem 210 stavu a v druhém patře byly postaveny snovací stroje. Surová bavlna byla dovážena částečně z Anglie, částečně z Egypta. Na Broumovsku existoval dostatek pracovních sil a nebylo třeba povolávat na Broumovsko dělníky z českého vnitrozemí.

Vliv měla i ta okolnost, že továrny vznikaly ve vesnicích, takže dělníci docházeli do továren ze svých venkovských příbytků. V druhém patře budovy byla také umístěna sušárna bavlny, aby se k sušení mohlo využít slunečního světla. Touto rozsáhlou výstavbou závodu byl i počátkem významnějšího postavení samotného Olivětína jako součástí města Broumova. Při sušárně byla již v roce 1857 zřízena výčepna a vyvařovna, v níž se stravovali tovární dělníci. V roce 1864 zřídil Schroll v Broumově novou bělírnu a úpravnu prádla. Jediná toho času v Broumově bývala i jeho mechanická přádelna bavlny. Tím také nastoupil Schroll cestu péče o své dělníky, která se mu jistě vyplatila. Takřka nikdy nedošlo ve Schrollových závodech ke stávce. Dobrý vztah mezi zaměstnavatelem a dělníky byla jedna z věcí, na kterou byla tato firma hrdá oproti poměrům v jiných konkurenčních továrnách. Rozvoj Schrollova závodu v Olivětíně se dál tak rychle, že mu ostatní podnikatelé nemohli stačit. V roce 1858 byl uveden do provozu další parní stroj. Sotva se na trhu s bavlnou urovnaly poměry, hospodářskou krizi ve firmě vystřídaly osobní rozepře Augusta Schrolla (7. 10. 1814 - 8. 7. 1887) s jeho mladším bratrem Josefem Edlerem Schrollem. Rozdílné názory na další vývoj firmy vedly Augusta v roce 1865 k rozhodnutí z podniku vystoupit a založit si v Broumově vlastní nezávislou textilní společnost. Josefova firma s titulem c.k. privilegovaná továrna dostala název Přádelna a tkalcovna Benedikta Schrolla a syn. 

                V lednu 1876 zemřel v 86 letech svého věku zakladatel Benedikt Schroll

Mauzoleum průmyslníka Josefa Schrolla je honosná pohřební kaple na jižním úbočí kopce nad osadou Hradec u obce Srdov, která byla postavena podle projektu arch. Ludwiga Zettla v letech 1880–1900. Rodině Schroll patřil liběšický velkostatek v letech 1871–1945. Rodinnou hrobku nechal postavit pro svoji rodinu broumovský velkopodnikatel Josef Edler Schroll, poslední majitel Liběšického panství. Mauzoleum je státem chráněnou památkou.

                                                                    Liběšice

Roku 1838 zbytek panství koupil Ferdinand Lobkowitz, ale v roce 1871 jej prodal Josefu Schrollovi z Broumova, který nechal rezidenci upravit na pohodlný zámek. Jeho potomkům patřil až do roku 1945, kdy byl znárodněn a později upraven na domov důchodců.[5]  

                                                                    

 Firmu v té době již vedl jeho prostřední syn Josef Schroll. V továrně byl zaměstnán tovární písař, mistr sukařských strojů, tkalcovský mistr, 200 tkalců a 150 dělníků na pomocné práce, a 1 strojní zámečník.

 

                  Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Valcha a mlýn v Olivětíně.

 

První bělilo v Olivětíně - vyobrazení z roku 1854. Někdejší klášterní bělidlo přešlo do soukromých rukou. Koupil je Antonín Dauscha, který o několik let později zřídil další bělidlo v Olivětíně a přistavěl k němu valchu a mandl. Podnik Antonína Dauschy měl proti ostatním tu výhodu, že šlo o podnik bratra broumovského lékárníka, který se se zálibou věnoval chemii a mohl tedy barvit chemickým způsobem nezávisle na cizích odbornících.

V roce 1542 byla zřízena další soukenická valcha na polích klášterního broumovského panství u Olivětína, kde byl však s valchou současně postaven i mlýn. Provádělo se zde valchování sukna a mlýn sloužil i vlastnímu účelu. Typickým městským řemeslem bylo soukenictví, které zpracovávalo jednu ze základních textilních surovin - ovčí vlnu. Přípravu vlny zajišťovali vlnaři, kteří vlnu čistili, dále pak krempléři, kteří ji česali a konečně přadláci, výrobci příze. Teprve pak vstoupil do výrobního procesu soukenický mistr se svými tovaryši, kteří na soukenickém stavu utkali látku - sukno.

Soukenický stav.

Tuto látku bylo třeba upravit, tedy valchovat, počesat, postříhat případně barvit. Tyto závěrečné práce prováděli valchaři, postřihači a barvíři. Valchaři byli většinou nájemci valch, jež bývaly cechovním majetkem. Vyrobená látka se odvezla do "valchy" kde se vyprala a při stálém máchání valchovala (natloukala) tak dlouho až zhutněla, dostala stejnoměrnou sílu a splstěla. Mokrá látka se napínala na svislé rámy a na slunci a větru sušila. Provozovny to bývaly primitivní, stísněné a hlučné. Látka se také bělila a nejjednodušším způsobem bylo rozprostřít tkaninu na louce a polévat ji vodou. Látku pak vybělilo samo slunce. Bylo zcela logické, že s rozvojem přádelen a textilek na počátku průmyslové revoluce valchy zanikly. Jejich vodní pohon se začal používat k jiným účelům. Vznikaly tak šrotovníky nebo mlýny. S rozvojem textilu byla valcha zrušena a postupem let přestal plnit svůj účel i vlastní mlýn.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Broumov před třicetiletou válkou a její důsledky.

 

Postavení broumovského sukna na vnitřním trhu v Čechách bylo pevné až do počátku třicetileté války. Před třicetiletou válkou bylo ve městě a na předměstích celkem 438 domů, z toho 203 domů na předměstích. Tímto počtem se Broumov řadil do kategorie velkých měst v Čechách. Bylo by však mylné se domnívat, že vývoj v Broumově byl plynulý. Město značně trpělo živelnými pohromami. Rozvodněná Stěnava strhla v červenci 1570. 15. domů na broumovském předměstí. Tehdy zahynulo v Broumově 15. lidí. Mor zasáhl broumovské panství roku 1585. a způsobil smrt 2.207 osob na Broumovsku. V roce 1613. vypukl v broumovském klášteře požár, který způsobil značné škody. Roku 1633. vypukl v Broumově opět mor, kterým umíralo denně 30 - 40 lidí. Celkem zemřelo tehdy Broumově a okolí na 5.000 lidí, mrtví byli pohřbíváni i na zahradách a polích. Hospodaření broumovského panství přinášelo klášteru nemalé zisky. Není proto divu, že opati usilovali o posílení moci nad celým panstvím. S tímto posláním přišel do Broumova v roce 1602. Wolfgang Seelender, který se stal nástupcem opata Martina II. Tento opat se také stal na Broumovsku prvním, kdo se pokusil o organizaci vesnického tkalcovství ve velkém a patřil mezi průkopníky rozptýlených tkalcovských manufaktur. Roku 1616. byl zhotoven seznam pro vesnické tkalce broumovského panství, který evidoval celkem 284. tkalců v 16 vsích. Hospodářství města a okolí velice utrpělo za třicetileté války častým pobytem vojsk - často zde pobývala zejména císařská vojska, která museli broumovští měšťané vyživovat. Také město a okolní vesnice se staly terčem nájezdů. V letech 1632 a 1634 okupovali Broumov a okolí Švédové a Sasové. Dědictví třicetileté války bylo žalostné. V Broumově bylo podle odhadů jen třetina obyvatel, mnoho domů bylo pustých. To, že se zájem velkostatků obrátil, po roku 1775 k vlastnímu velkostatkovému podnikání vedlo ovšem k poklesu péče věnované manufaktuře a plátenictví. V tom okamžiku se probudila i iniciativa drobných pláteníků, do té doby spoutaných cechovními řády 17 a 18 století. Na Broumovsku nastalo nové období plátenických a soukenických podniků, které předznamenalo nastávající období kapitalismu. Někdejší klášterní bělidlo přešlo v roce 1800 do soukromých rukou. Koupil je Antonín Dauscha, který o několik let později zřídil další bělidlo v Olivětíně a přistavěl k němu valchu a mandl. Podnik Antonína Dauschy měl proti ostatním tu výhodu, že šlo o podnik bratra broumovského lékárníka, který se se zálibou věnoval chemii a mohl tedy barvit chemickým způsobem nezávisle na cizích odbornících. O Dauschových bělidlech nejsou podrobnější informace dochovány.

 

                        Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

První vlak do Broumova.

 

Dne 25. července 1875 bylo otevřeno nádraží v Olivětíně, kdy tudy zároveň projel první oficiální vlak do Broumova. Zároveň v tomto roce 1875 byla továrna spojena železniční vlečkou o délce 795 metrů s nádražím v Olivětíně. Později přibyla i soukromá telefonní linka.

Navzdory krachům na burzách ve Vídni v roce 1869 a Budapešti v roce 1873 a nastalé všeobecné krizi textilního průmyslu se Schrollův podnik dál úspěšně rozvíjel. Výroba v tomto období dvojnásobně vzrostla a v Olivětíně se začala stavět druhá tkalcovna pro 300 stavů a průmyslový areál se rozšířil o další provozy, včetně parního mandlu, bělidla a uhelné plynárny. Hlavní provoz - tkalcovna zpracovávající na 264 stavech ročně 150 tun bavlněné příze - zaměstnával podle úředního výkazu z roku 1876 továrního písaře, tkalcovského mistra dohlížejícího na 200 tkalců, dále 150 dělníků a po jednom zámečníkovi, účetním a korespondentovi. Tehdy také získala Olivětínské tkalcovna s hlavní kanceláři v Broumově vlastní telegrafické spojení, které v roce 1881 nahradila první telefonická linka v okrese. V roce 1876 začala v Olivětíně výstavba třetí mechanické tkalcovny se 420 stavy, což znamenalo definitivní konec práce venkovských tkalců. Veškerá výroba se soustředila pod střechy Olivětínské továrny. Rok po dokončení nové tkalcovny zahájila provoz v roce 1880 provoz i nová barvírna. Po roce 1881 vedení firmy přesídlilo z Broumova do Vídně. V roce 1890 bylo započato se stavbou čtvrté tkalcovny v Olivětíně a v roce 1892 byl spuštěn její provoz, čímž se Olivětínský závod s celkem 1.665 stavy a téměř dvěma tisíci zaměstnanci stal největším podnikem svého druhu v Rakousku. Dalších přibližně 500 lidí zaměstnával provoz v Meziměstí a hlavní kancelář se skladem ve Vídni.

                        Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Tajemství mlýna nebo hradu v Karpatech.

 

Sice to vypadá jako tajemný hrad v Karpatech, ale není tomu tak. Je to pouze dnes již historická ruina v Olivětíně, bývalého mlýna. Sice to dnes nemá již hodnotu, ale při zvážení jejího stáří, kdy to pamatuje působení Benedikta Schrolla, jelikož tento mlýn byl jeho majetkem, tak můžeme dnes hovořit o tom, že má co dokladovat o vývoji části Olivětína. Že byl majetkem Schrolla, svědčí i výpis z katastru nemovitostí na budovu s č. p. 46 což je jedna z budov mlýna.

Sice na zázraky věřit nemůžeme, ale můžeme doufat a věřit, že až to jednou spadne, tak nikdo nebude poblíž a nic se nestane. Dobré to bude aspoň k tomu, že bude volný pozemek pro zájemce na zahrádky. Dříve pokud byl tento objekt obydlen, byl oplocen a zahrádky tam byly. Jinak by to mohlo také sloužit jako turistická zajímavost, protože kolem chodí dost turistů, kteří si tento objekt fotografují a podle řeči je to i dost cizinců.

 

 Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Restaurace "Famy" v Ráji.

 

 Do období let 19. a 20. století zapadá i připomenutí velmi často navštěvovanou výletní restauraci vilu " Famy ", v prostoru na okraji lesa, zvaného Ráj, kterou provozovala Julie Schubertová. Tato restaurace se nacházela mezi Olivětínem a Hejtmánkovicemi na pokraji lesního zátiší. Tento hostinec patřil do katastru Hejtmánkovice a jeho zobrazení pochází z období roku 1909. Po druhé světové válce restaurace postupně chátrala. V roce 1963 ještě stála prázdná budova, ale v polovině 60. let byla zcela zbořena. Přístupová cesta k této restauraci byla rovněž i od Olivětína lesní cestou a dosud je vzpomínáno na její zašlou slávu. Poslední nájemníci hospody s taneční verandou a zahradou, obklopené krásným jehličnatým lesem byly Franz a Daniel Dreclisel. Restaurace byla pojmenována jako " Ráj " a od toho je pojmenován i celý zalesněný kopec. K lesu Ráj je pověst o zlém duchu z Broumova, který prý číhal na kolemjdoucí, nebo uháněl ve voze se spřežením ohnivých koní. Ani duchovní z kláštera se zjevením nic nezmohli. Až jeden tovaryš a jeho kumpáni ducha začarovali do láhve a odnesli jej právě do míst, kde stával hostinec a kde se jej nadobro zbavili. Podle jiné pověsti ústila k Ráji jedna z podzemních chodeb z kláštera.