Tábor Mír v Olivětíně.

 

Za Olivětínským pivovarem směrem na Benešov při pravé straně se rovněž nachází tábor, který má svou historii, i když ne tak dlouhou jako pivovar Olivětín nebo Schrollovy závody.  Postaven byl někdy kolem roku 1938 jako výcvikový tábor pro tzv. Hitlerovu mládež a Hitlerjugend. Organizace přímo podléhající Hitlerjugend, sdružovala mladší děti od 10 let obou pohlaví. Jungvolk ( pro chlapce ) a Jungmädel ( pro dívky). Cílem této organisace bylo vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Tomuto cíli byla podřízena i výchova v těchto organizacích či jejich táborech. Důraz byl kladen na fyzickou připravenost, schopnost rozumět taktice a umění ovládat zbraně. Pro tyto děti byl život naplánován na dlouhou dobu dopředu. Diktátor pro " svou " mládež vytvořil jednotný program: v deseti nástup do Jungvolku, ve čtrnácti Hitlerjugend, potom NSDAP; následovala pracovní služba a odvod do wehrmachtu. V letech 1942 - 1945 tábor sloužil pro ubytování válečným zajatcům a zavlečeným civilním dělníkům z Polska a Ukrajiny, kteří byli stále ve větším počtu nasazováni na práci na Broumovsko. V pozdějších letech kolem roku 1950 začal být tábor využíván pro dětskou rekreaci. Tábor byl upravován a rozšířen o další objekty tak, aby vyhovoval všem požadavkům. Od roku 1998 již tábor není využíván ani udržován a v současné době je v soukromém vlastnictví.

Hurá do důchodu

Možná někdy (obzvláště po nabytém pracovním dni) přemýšlíte o tom, kdy vlastně půjdete do důchodu. Dříve to bylo relativně snadné, neboť věk byl určen podle pohlaví, u žen pak dle počtu dětí. V současné době je situace jiná a do budoucna ještě dojde ke změnám. V posledních letech se ale situace mění. Zvyšuje se nejen věk, kdy se do důchodu odchází, ale zároveň se postupně sjednocují pravidla pro muže a ženy. Do budoucna by měla obě pohlaví odejít do důchodu ve stejném věku. K počtu vychovaných dětí se bude přihlížet už jen u žen, které se narodily před rokem 1975. 

 

Do důchodu v 65 letech, Počet pracujících lidí starších šedesáti let se od roku 1995 zdvojnásobil na současných 356 tisíc. Ukazují to nové údaje Českého statistického úřadu. Vliv na to má především zvyšování věkové hranice odchodu do důchodu. Po dosažení věku 65 let však značně klesá možnost vykonávat fyzicky náročné profese. Jaká je asi představa?.

 

Jedu z práce. Je mi 75 let. Musím vlakem, protože jsem o řidičák přišel jako zdravotně nezpůsobilý. Poté, co mi ve vlaku štípne lístek průvodčí s naslouchátkem a silnými dioptriemi, vystupuji. Vystupuji velice opatrně. Mám totiž jen jedno oko. To pravé mně vypíchl 70 – ti letý oční chirurg při odstraňování šedého zákalu, když se mu třásly ruce, protože měl Parkinsonovu nemoc. Z lokomotivy vytahují strojvedoucího na invalidním vozíku. Procházím nádražní halou, kterou hlídá hrbatý policista, který se pomočil. Opět to nestihl. 

Vycházím ven a jdu na tramvaj. Řidička žádá cestující, aby jí řekli, kde má zastavit, protože trpí ztrátou paměti. Vystupuji a mám hlad. V restauraci mi číšník oznamuje, že jídlo dostanu, jakmile se podaří dostat kuchaře z kómatu. Objednávám si pivo, ale číšník kvůli třesu rukou půlku vylije, než dojde k mému stolu. Chci zaplatit, ale číšník nerozezná stovku od tisícovky a nemůžeme přijít na to, kolik má vlastně vrátit peněz. Jdu domů. Děti ve věku 48 a 50 let se mě ptají, jestli bych jim nepomohl najít nějakou práci. Ne, děti moje, na to jste ještě příliš mladí. Ještě pracujeme MY. Večer jdu do Národního divadla na Labutí jezero. Beru si raději pampera, abych to vydržel. Představení je hned v prvním dějství zrušeno, protože 68 - letá baletka, představitelka hlavní role, padá a láme si krček kyčelního kloubu. Vracím se domů. Odložím obě zubní protézy. Pustím televizi a sleduji, jak v následujících deseti letech bude snaha zlepšit situaci zaměstnanců, seniorů i rodin s dětmi. Zmenšení rozdílů mezi chudými a bohatými, pracujícím dát možnost ovlivňovat chod v jejich podniku.

Čápi se vracejí

Tak jako každým rokem přilétají čápi na komín KOH - I - NOOR jako první. V tomto případě je už na hnízdě samec i samice. Hnízdo, neboli místo pobytu čápa, vybírá samec. Čápi jsou úžasně pracovití. Své hnízdo si neustále vylepšují a dostavují. Čápi na něj postupně nanášejí větvičky, trávu a nejrůznější materiál z přírody a své hnízdo tak zvětšují a rozšiřují. Čápům totiž nejvíce vyhovuje pestrá krajina s dostatkem luk a pastvin, kde nachází dostatek potravy. Po delším čekání a vyhlížení dalekohledem jsem spatřil jakýsi pohyb na hnízdě. Připravil jsem si stativ s fotoaparátem a čekal na příhodný okamžik. Podařilo se několik záběrů, které nejsou zrovna ty nejlepší, protože hnízdo bylo v mlze. Broumov má největší migraci čápů v okrese, a dá se očekávat další obsazení hnízd v průběhu několika dnů,

 

Proměnlivý březen..

 

 

 

V průběhu měsíce března se teploty střídaly, a před námi jsou další chladnější dny tohoto týdne.  Ráno někde teploty klesly až k minus šesti stupňům. Ještě před pár dny rtuť teploměru vyšplhala nad magickou jarní dvacítku a vypadalo to, že zima nám dala definitivní sbohem. Nedala a teď se znovu hlásí o slovo. Jakmile klesne teplota vzduchu k nule, dočkáme se místo deště krásné a romantické chumelenice velkých sněhových vloček. Pokud trvá sněžení déle a zem byla po předchozích mrazech dostatečně studená, přikryje sníh zem načechranou peřinou, pod níž se tak dobře odpočívá trvalkám i dvouletkám. Takže, jestliže na jaře zasněží, o cibuloviny se bát nemusíte. Stejně pěkně může chumelit i při teplotách nad plus pět stupňů - pak ovšem celá krása velmi rychle pomine, jak známe ze sněhových přeháněk, jež se objevují i během března a dubna. Sníh chrání před mrazem opravdu skvěle. Pro rostliny jsou horší holomrazy.

 

Loutkové divadlo

 

Toto loutkové divadlo bylo umístěno v prostorách firmy Meissner, u domu č. 88 v Alšově ulici, kde se v letech 1920 - 1945 vyráběly upomínkové předměty.V pozdějšíchh letech tady bylo zřízeno loutkové divadlo a po jeho ukončení se zde promítalo kino. Naposledy tu fungovala restaurace, která neměla dlouhého trvání. V současné době je tento objek bez využití.

Správní členění nevznikalo jako jednorázový proces, ale souvisel s určitými migračními změnami. Řada lidí přišla na Broumovsko vždy, kdy se ukázaly dobré možnosti zaměstnání s ohledem na modernizaci výrobních závodů a nabízených lepších bytových podmínek. V Broumově bylo v provozu také přírodní koupaliště, které bylo hojně navštěvováno, ale již se nepodařilo jeho provoz obnovit s ohledem na nekvalitní přítok vody

Kulturní život po roce 1948 odráželo nadšení nových osídlenců, které se projevovalo, jak již bylo zmíněno o zakládání různých společenských a zájmových organizací na Broumovsku. Nebyl výjimkou ani Olivětín, kde byla velká podpora od nového vedení podniku Veba a závodu v Olivětíně. Mezi nadšenci ochotnického divadla vzniklo pak založení loutkového divadla v Olivětíně. Na toto loutkové divadlo vzpomíná i p. Chalupníček, na jeho začátky, slávu i zánik. Dále uvádí, jak při prohlídce fotografií z rodinného archivu si připomněl, jaké v Olivětíně bylo loutkové divadlo. Vzniklo a bylo provozováno ochotníky z řad místních občanů za podpory tehdejšího Závodního klubu Veba.

Obrázky a pohlednice, podle, dobových fotografii, nebyly v nejlepším stavu. Na snímku vidíme několik titulů, které zhlédli malí diváci v sezóně 1959 -1960. Tak třeba 25.11. v 15 hodin to byla pohádka Perleťové pantoflíčky. Vstupné bylo pro děti 1 Kč a dospělí platili 2 Kč. Další názvy her: Šípková Růženka, Hračky na cestách, Jeníček a Mařenka.

 

 

Pro silné nervy pak drama Vodníkova pomsta, nebo Kašpárek dvorním lékařem. Nacvičení každé hry dalo asi dost práce. Marionety měly 4 - 6 vodících šňůrek a vyžadovaly zručnost při manipulaci. Text se četl pod jevištěm do závěsného mikrofonu a reproduktory byl přenášen do hlediště. Stálo zato sledovat malé diváky, jak reagovali na výkony dřevěných herců, napětí při dramatických situacích, úleva a oddech, když vše dobře dopadlo. Kašpárek vždycky potěšil malé i velké vyřešením i těch nejzapeklitějších situací.

Na závěr každého představení se s diváky rozloučila kapela dechové muziky řízným pochodem. Po několika sezonách bylo nutné provést rekonstrukci divadélka. Přistoupilo se k tomu se záměrem využít prostor i k promítání filmů pro veřejnost a pro místní školu. Přístavbou vstupní haly se získal prostor pro šatnu, nové sociální zařízení a kabinu na promítací přístroje. Zvětšil se prostor hlediště, šikmá podlaha byla osazena pohodlnými sklopnými sedadly. Pro dobrou akustiku byly i stěny obloženy hnědě červenou koženkou. Před oponou divadélka se dalo snadno umístit promítací plátno. Uváděním filmových představení byla ukončena činnost kroužku loutkoherců. Namátkou několik jmen těch, kteří rádi oživovali postavičky na jevišti Olivětínské loutkové scény: Pánové Richter, Mach, Vít, Košťál, Pohl, paní Tošovská, Obršálová, slečna Hilšerová. Výrobou loutek se zabýval pan Beran, kulisy a scény navrhoval pan Šafář a pan Macek. Údaje, které jsem uvedl, nejsou vyčerpávající, a pokud má někdo více informací, uvítáme jejich doplnění. V devadesátých letech zaniká privatizací budovy jak školní družina, tak kino a loutkové divadlo. Dřevění herci byli převezeni do depozitáře ke svým broumovským kamarádům, a tam sní svůj sen o zašlé slávě. Snad se někdy ukáží veřejnosti, třeba jen na nějaké výstavě, nebo na mimořádném představení. M. Chalupníček.

Všechny dobové fotografie z prostředí loutkového divadla, poskytl ze své sbírky p. M. Chalupníček.

  

Městský hotel (Měšťák) Broumov

 

Jistě každý z Broumovských občanů si někdy vzpomene na dnes již zašlý Městský hotel přezdívaný jako Měšťák, na ochotu obsluhy, výbornou kuchyni a řadu různých akcí, které se zde pořádaly. Možná to připadne mnoha čtenářům podivné, proč právě dnes se zmiňuji o tomto hotelu, který má svou slavnou dobu již řadu let za sebou. Je to sice nostalgická vzpomínka na něco, co se již zřejmě nevrátí, ale byla to součást broumovského kulturního a společenského dění v té době. Píši o tom z toho důvodu, že se mi v nedávné době dostala do ruky návštěvní kniha tohoto hotelu, která dokladuje jeho dobré jméno nejen u nás, ale i u zahraničních návštěvníků, kterých nebylo zrovna málo. Na tom měl zásluhu nejen celý personál hotelu, ale je nutné připomenout i jméno jeho vedoucího pana Šolce a jeho zástupkyně paní Kohoutové.

Hotel navštívila řada známých osobností, na které si jistě mnozí vzpomenou a pro připomenutí alespoň některé z nich. Jedním z prvních zaznamenaných v návštěvní knize byl malíř Jan Špála, syn známého malíře Václava Spály. Záznam z roku 1962, V upomínku na malování a na maratonský tréning v Broumově Jan Špála.

Profesor Jan Bauch ve své knize Barvy století píše například o Janu Špálovi: " Měl jsem ve škole i syna velikého českého malíře. Milého čestného chlapce, upovídaného, prudkého v gestech, kterbaý dovedl stejně rychle mluvit jako běhat na atletické dráze. Měl jsem ho ve škole rád, patřil k dynamickému tahu školy".

 Městský hotel ( Měšťák ) byl v celém okolí znám nejen svou kuchyní a dobrouJan Špála o sobě napsal: Také jsem nemohl být malířem, protože jsem byl maratónec. To moje malé tajemství znalo jen pár zasvěcenců a přírodou nadaných talentů. Byl jsem na jedinou věc na světě nemožně nešikovný - a to právě na běhání. Musel jsem naběhat desetkrát tolik kilometrů co jiní, abych to překonal. Když jsem poprvé porazil Miloše v Krčském lese, zdálo se mi, že jsem vyhrál olympiádu. A pak jsem se dostal i do národních tabulek, sám tomu už nemohu uvěřit. Potom později, když jsem začal malovat, protože se to ode mne čekalo, maloval jsem krajinu z pohledu maratónce rozmazanou, rudou a modrou, s roztřeseným reflektorem u cíle. Maloval jsem sám pro sebe, pro své potěšení a vší silou se vyhýbal stínu svého slavného otce. Vodu jsem maloval, Otavu a Berounku a také Lipno. Stromy jsem musel malovat, protože jsem sám vyrostl vysoko na skále. Maloval jsem hvězdy a mlhoviny, protože jsem byl filozof. A také jsem maloval louky, květiny a západy slunce, protože jsem byl básník. A tak jsem snad nakonec přece jen namaloval hezké obrazy, přestože jsem nebyl malíř. obsluhou, ale i pořádáním různých akcí, ať již to byly svatební hostiny, Silvestrovské zábavy, různé společenské akce a večírky pro kolektivy, ale i pravidelné zábavy ve vinárně. Ta se nacházela v suterénu a poskytovala příjemné prostředí zrovna tak, jako vlastní restaurace. Na dokreslení předkládám i několik fotografii, které jistě potěší alespoň pohledem.

Pro připomenutí k tomuto hotelu je třeba vzít v úvahu i to, že se zde nejednalo pouze o pohostinství a poskytnutí dobrých služeb, ale byla to i výchova a příprava nových pracovníků v oboru kuchař, cukrář a pod. Za tím účelem se tu konalo i krajské kolo soutěže v těchto oborech.

Nezapomínalo se ani na bývalé pracovníky pohostinství, a jedno z takových organizované panem Šolcem se uskutečnilo na sále restaurace Střelnice. Při tomto setkání byla ohodnocena práce těchto bývalých pracovníků slovy od pana Šolce. Je to den, ,kdy jsme se sešli ve starém městě Broumově. My všichni, kteří se celý život starali o to, aby ostatní lidé se dobře cítili nejen tady, ale ve všech městech, vesničkách, i tam, kde mimo sezonu lišky dávají dobro noc, všude, kam nás osud zavál. Kdo naší práci nepoznal, často si myslí, že je to nejlehčí cesta ke zbohatnutí. Nikdo z nás se však nestal milionářem, ale většina z nás má křečové žíly.

Na ukázku ještě pár záznamů z návštěvnosti tohoto hotelu některých známých osobností.

Zdeněk Buchvadek.

Jiřina Šejbalová-.

Věra Čáslavská.

Z dalších to jsou třeba, 

Fotbalisté pražské Sparty na pozvání Sparta klubu Broumov.

Hudební skupina Kučerovci.

Dětský soubor Jožky Jabůrkové.

Dlouhá existence tohoto hotelu skončila krátce po roce 1990. Aktuální k této době je i připomenutí silvestrovských oslav a vítání Nového roku, která se v tomto hotelu konala. Tak například v roce 1972 u příležitosti těchto oslav, se do knihy návštěv zapsalo všech 88 hostů, s vyjádřením té nejvyšší spokojenosti. Ještě jednou se vrátím k jedné akci, kdy vedoucí tohoto hotelu vzpomněl jednoho na Broumovsku velmi známého hostinského pana Ottu Daňka z pivovarské restaurace v Olivětíně.

Pan Otto Daněk přišel do Broumova v roce 1950 a začínal v restauraci na Střelnici. Poté převzal Pivovarskou restauraci v Olivětíně, která se stala známou v širokém okolí pod názven " U hitlera ". O slávě této restaurace si každý může přečíst i na internetových stránkách pod názvem " Pivovarská hospoda Olivětín: od bálů až k padající omítce ", která zde byla publikována. Tato restaurace se stala i jedním z příběhů Bakaláři, kterou sepsal pan Mervart, zeť pana Daňka. Abych se ale vrátil k původnímu začátku článku o ukončení provozu Městského hotelu. V krátké době, kdy bylo odstraněno veškeré zařízení, bylo v těchto prostorách zřízeno obchodní centrum a v jedné její části i prodejna Diakonie. V současné době jsou tyto prostory opět prázdné, a podle vyvěšeného firemního transparentu má zde probíhat rekonstrukce.

Zatím budova s jejím vzhledem není tou pravou okrasou středu města.

V závěru těchto krátkých vzpomínek je třeba poděkovat paní Šolcové z Olivětína, která umožnila nahlédnout do dlouhé existence tohoto hotelu z dokumentů svého manžela a vedoucího Městského hotelu v Broumově.

 

. Nádraží Olivětín.

 

Nádraží Heřmánkovice, Olivětín z roku 1904 - výřez z pohlednice.

 

Právě k tomuto nádraží a využití jeho okolí bych chtěl uvést jednu zmínku, a to o několik desítek let později od uvedeného data. Sice uvedené roky nebudou tak přesné, ale na skutečnosti to nebude mít podstatný vliv. Kolem roku 1950 byl u toho nádraží zřízen manipulační sklad dřeva, a to bylo připravováno pro papírenský průmysl. Pro těžbu dřeva k tomuto účelu bylo vybíráno vhodné vlákninové dříví, jako je smrk, borovice, osika. Dřevo bylo pokráceno na 1 m. délky a ručně pořízem zbaveno kůry. Odtud pak bylo odváženo převážně do Krkonošských papíren. Rozvoj papírenství byl ovlivněn nejen vynálezem papírenského stroje, ale také rozvojem chemie, který umožnil výrobu papíru z celulózy získané ze dřeva. Další fáze pak již byly prováděny přímo ve výrobně papíru, kde se seká na štěpy. Potom dochází k vaření, praní, třídění, bělení, sušení. Prvovýroba je na následujících fotografiích a chodila sem pracovat řada místních občanů.

Fotografie jsou ze sbírky p. Kujanové.

Budova současného nádraží se mnoho nezměnila, pouze jsou odstraněny dřevěné stavby a v celém prostoru jsou vzrostlé stromy.

Věžní hodiny.

Věžní hodiny v dřívějších dobách řídily každodenní práci a život našich předků, protože ne každá domácnost měla své hodiny. Časem oznamovaným z věže se řídily děti při svých hrách a dospělí při práci. Ještě dnes, dříve narození s nostalgií vzpomínají, jak jim, jako dětem, maminka kladla na srdce:" až zazvoní klekání (což bylo v létě v 19 hodin), ať jsi doma!" Po té se teprve odbýval život rodiny. A co znamenají fungující věžní hodiny ve dnech 21 století? Říká se: "když bijí, vesnice žije." Zvuk jejich cimbálů bere pod svůj příkrov celý kraj tak daleko, až kam je slyšet. Je pomyslnou spojnicí předků, současníků i těch budoucích. Takový přístup je spíše zachováván na vesnicích nebo obcích. Ve městech je spíše snaha zvuk věžních hodin omezit, pro rušení zejména nočního klidu. Často jsou i případy, že se takový hodinový stroj odstaví, přestane se udržovat a jeho zkáza je neodvratná. Jedním z takových je například i někdejší kostel Zmrtvýchvstání, vybudovaný r. 1903 německou luterskou církví, dnes Církve československé husitské. Zda zdejší hodinový stroj pochází z doby vybudování tohoto kostela, nebo je starší se nepodařilo zjistit. Je ale možné, že po očištění by byl nalezen nejen letopočet jeho vzniku, ale i dílna mistra hodináře. Při původním vzhledu se jistě dalo hovořit o unikátnosti a kráse s obdivem po dlouhých letech činnosti, a to až někdy do roku 1980. Pak se o něj nikdo nestaral, celý hodinový stroj zrezivěl včetně číselníků. Jeho obnova je dnes již spíše záležitostí odborné firmy k posouzení celkového stavu.

Nad hodinami je umístěn tento nápis "Ora et labora. " Význam: "Modli se a pracuj" - heslo benediktinů. Lat. »modli se a pracuj«. Je to motto - benediktinských mnichů, které podivuhodně shrnuje benediktinský ideál života.

Jak by měl vypadat v chodu udržovaný hodinový stroj, je z následující ukázky z kostela sv. Mikuláše v obci Úvalno u Krnova.