Ráj, nebo Peklo.

 

V čísle místních novin, mne zaujal článek jednoho občana, kde uvádí následující. Po delší odmlce jsem se letos vydal do Ráje. Ve svých 73 letech jsem tam byl asi naposledy. Do Ráje jsem chodil s maminkou již od roku 1948, ale když jsem viděl tu devastaci, ke které v posledních letech došlo, bylo mně strašně smutno. Kdo je za to zodpovědný? Vždyť zde nebyly žádné tajfuny, ani kůrovcová kalamita. Možná, že je to tak proto, aby sem nepřišli vlci. Navrhuji přejmenovat toto území na PEKLO. 

Protože vím o jakou část lesa se jedná, chodím tam také dost často, vydal jsem se tam s fotoaparátem abych si pořídil několik obrázků.

Určitě si také většina z místních připomene i hojně navštěvovanou výletní restauraci vilu " Famy ", v prostoru na okraji lesa, zvaného Ráj, kterou provozovala Julie Schubertová. Tato restaurace se nacházela mezi Olivětínem a Hejtmánkovicemi na pokraji lesního zátiší. Tento hostinec patřil do katastru Hejtmánkovice a jeho zobrazení pochází z období roku 1909.

Po druhé světové válce restaurace postupně chátrala. V roce 1963 ještě stála prázdná budova, ale v polovině 60. let byla zcela zbořena. Přístupová cesta k této restauraci byla rovněž i od Olivětína lesní cestou v místech, kde dnes podle fotografií vládne takový chaos a nepořádek a dosud je vzpomínáno na její zašlou slávu. 

Restaurace s přístupovou cetou.

Poslední nájemníci hospody s taneční verandou a zahradou, obklopené krásným jehličnatým lesem byly Franz a Daniel Dreclisel. Restaurace byla pojmenována jako " Ráj " a od toho je pojmenován i celý zalesněný kopec.

Tančírna, která byla součástí uvedené restaurace.

K lesu Ráj se váže pověst o zlém duchu z Broumova, který prý číhal na kolemjdoucí, nebo uháněl ve voze se spřežením ohnivých koní. Ani duchovní z kláštera se zjevením nic nezmohli. Až jeden tovaryš a jeho kumpáni ducha začarovali do láhve a odnesli jej právě do míst, kde stával hostinec a kde se jej nadobro zbavili. Podle jiné pověsti ústila k Ráji jedna z podzemních chodeb z kláštera.

Do Hejtmánkovic je umístěna i jedna z pověstí o Ohnivém muži a starých ženách. Vypráví o dvou ženách, které šly z Police přes Hvězdu domů do Hejtmánkovic. Byla už tma, vůbec nebylo vidět na cestu, když se náhle objevil ohnivý muž a svítil jim celou cestu až k mostu přes Hejtmánkovický potok. Za vodu však nešel. Tam mu obě ženy třikrát poděkovaly, pokaždé jinak. Tu se ohnivák zatřásl, až padaly jiskry jako z hořícího stohu, a zmizel.

V tomto lese také žily pod kořeny stromů nadpřirozené bytosti, které ze sebe vydávaly jakési neobvyklé zvuky podobající se hýkání. Proto se jim říkalo Hejkalové a ti rádi vracející se návštěvníky restaurace v nočních hodinách sváděly na scestí, aby až do brzkých ranních hodin hledali cestu domů.

Po ukončení provozu původní výletní restaurace a tančírny, která stála V Ráji, začali tento prostor s opuštěnou tančírnou, která byla upravena na hangár a travnaté plochy využívat nadšenci, kteří chtěli létat. Létat se začalo už na letišti v Ráji kolem roku 1945.

Počátky létání na Broumovsku začalo krátce po roce 1945, původně na dnes již neexistujícím letišti v lokalitě Ráj. Dřevěný letecký hangár, který dodnes stojí na letišti v Martínkovicích, byla původní výletní restaurace a tančírna, jež stála V Ráji. Odtamtud se v roce 1947 převezla a znovu postavila na letišti Martínkovice. Historie letiště Broumov-Martínkovice sahá do období po druhé světové válce a je úzce spjata s nadšenci bezmotorového létání. Letiště v Broumově bylo založeno ještě před 2. světovou válkou. Místní nadšenci postavili velký hangár nad Spořilovem - v místě, kterému se dnes říká V Ráji. Tenkrát piloti seděli na dřevěném sedátku, v ruce drželi řídicí páku letounu, tzv. knipl, a pomocí gumového lana, který připnuli na větroň a napnuli, dělali krátké skoky. Trvaly pět, deset, někdy i třicet vteřin. Bylo to úžasné, neboť lidé začali létat a pomocí jednoduchých dřevěných větroňů se dostávali do vzduchu. Hned po válce místní broumovští nadšenci přestěhovali hangár z Ráje již na dnešní místo stávajícího letiště. Toto letiště se nachází vlevo od cesty, zhruba na půlce cesty z Broumova do Martínkovic, kde nedaleko stával zajatecký tábor z let 1915 – 1918. Tábor postavila rakousko-uherská armáda jako součást sítě zajateckých táborů v Rakousku.

Loutkové divadlo BRUM 14. část.

 

Po letní přestávce loutkového divadla BRUM Broumov, bylo opět jedno z představení tohoto divadélka. Na programu byla hra " Čarovný kvítek", která byla sehrána pro děti Mateřských škol. Kdo by si myslel, že vodit loutky je lehké, je na omylu. Musí se hlídat, aby se nitě nezamotaly a někde neuvázly. V této činnosti dvojnásob platí, že ruce loutkoherců jsou navíc zlaté. V některých představeních divák žasne, co všechno jeho ruce dokáží rozpohybovat. V čem spočívá kouzlo práce s oním "materiálem", tedy loutkou? Prostě v kouzlu oživené hmoty. Pokud na jevišti hraje kousek dřevíčka a děti na něj reagují a přijímají od něj nějaké sdělení, daný obsah nejen přijímají, ale daleko lépe si ho pamatují. Loutkoherci daleko více předávají svou duši právě díky oživování předmětů. Brum se programově specializuje na dětského diváka. Ne proto, že je to snadnější, spíše naopak. Hrají pro ty nejmenší diváky, a tak je musí zaujmout. Snaží se je vtáhnout do děje. A když jsou případy, kdy jim děti napovídají, jak mají zachránit princeznu, je to ta největší odměna, vědí, že to funguje. Kdo to nezažil, nepochopí. Malé dítě mívá někdy před loutkou respekt, cítí nejistotu…Je to neživé a chová se to jako živé, je to podivné. Navazování kontaktu pomocí loutky je o to jednodušší, že odpadá běžná nejistota a ostych při setkání s cizím dospělým člověkem. Až když ji vezme za ruku, je to, jakoby bralo za ruku dospělého člověka. Proto také loutkoherci tohoto divadélka chodí po skončení představení mezi děti a ukazují jim loutky, se kterými hraji a jak fungují.

Město Broumov se také zapojí do mezinárodního projektu Noc divadel.

Domácí výroba hodin.

 

                                                              

Každý sběratel různých předmětů, nebo jejich samovýrobce, se postupem doby dostane do situace, kam s tím. Pokud to jsou předměty malých rozměrů, dají se umístit do nějaké police, vhodného regálku či jinak pro potěchu svou či obdiv návštěv. Jinak je to s hodinami, které jsou různých rozměrů a jejich rozmístění se musí volit s ohledem na velikost místností a vhodnosti umístění. Tato situace je právě i u nás, a tak jsem dokončil prozatím své poslední hodiny, na kterých jsem dělal od léta podle chuti a času. Jelikož jsem měl zbytky palubek, použil jsem je pro vlastní kostru hodinové skříně, kterou jsem následně obložil překližkou. Jsou to z několika dalších hodin, které jsem si zhotovil.

Obdobně byla zhotovena i dvířka a pak již následoval vytmelení, přebroušení, namoření a přelakování.

Pak již jsem mohl dvířka i vlastní hodinovou skříň prosklít. Lept na skle jsem si nechal zhotovit u sklenáře. Číselník je zhotoven z mosazného plechu a upraven tak, aby se lehce zasunoval do hodinové skříně, pro snazší manipulaci.

                     V závěru pak již zbývalo zhotovení vlastního kyvadla s čočkou.

Hodiny jsou osazeny strojkem k příjmu časového signálu DCF-77. V normálních podmínkách lze tento signál zachytit bez problému až do vzdálenosti 1 500 km od vysílače ve Frankfurtu nad Mohanem. Je zde automatická změna z normálního (zimního) času na letní čas a naopak.

Masopustní veselí.

 

Různé významné dny a svátky máme v kalendářích výrazně vyznačené, ovšem masopust mezi ně nepatří. Pod názvem masopust se skrývá celé období od Tří králů (6. ledna) až do začátku postní doby, hlavně však poslední tři dny, kterými toto období končí. I když nejde o církevní svátek, byl zařazen do církevního kalendáře a jeho termín se určuje podle data Velikonoc. Odehrává se před Popeleční středou, která zahajuje předvelikonoční postní období. A protože Velikonoce jsou pohyblivým svátkem, může masopustní neděle připadnout na období delší než měsíc (od 1. února do 7. března). Období před masopustem i v jeho průběhu nese řadu zvyklostí a tradic. Jednou z nich je tučný čtvrtek, kdy příprava na masopust začínala ve čtvrtek před masopustní nedělí (odtud název "tučný čtvrtek" či "tučňák"). Panovalo přesvědčení, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. K veselé tradici masopustních maškar patří smích i výsměch. Mladé paní tancují s medvědem, aby do rodiny přibylo miminko. Ale zrovna tak karnevalové masky mohou a mají parodovat souseda, starostu, poslance, událost, historii či televizní seriál. V minulosti se slavilo všude ve stejný čas, nyní se všelijaké masopustní obchůzky, reje a veselice konají dva víkendy po sobě, nejčastěji o víkendu před masopustním úterkem, mnohde i o víkendu dalším.

Jeden z nich jsem navštívil, a tady je malá ukázka z jeho průběhu.