Sklárna Ajeto

 

Sklárna leží v malé obci asi 10 km od Nového Boru, města se sklářskou tradicí Lužických hor. Obec Lindava byla již od počátku 18. století začleněna do panství rodu Kinských a spojována s rozvojem výroby textilu a skla. Sklárna byla vybudována v letech 1992 - 1994 na základech textilní továrny Ignaze Richtera z roku 1816 na výrobu a barvení manšestru. Hrabě Kinský významně podporoval nejen textilní průmysl, ale i sklářskou výrobu. Díky tomu vznikla na území Lindavy, Svitavy, a blízkého okolí celá řada domácích dílen pro opracování skla a zejména pak na výrobu stříbřených zrcadel. Slavnostní zahájení výroby v nové sklárně dne 28. 10. 1994 otevřelo novou cestu českého uměleckého skla do zahraničí.

V malebné obci Lindava na úpatí Lužických hor se nachází místo, kde se surové přírodní živly mění v umělecká díla světového formátu. Sklárna Ajeto, která byla slavnostně otevřena 28. října 1994, je dnes synonymem pro špičkový český design a mistrovské hutní řemeslo. U jejího zrodu stál světoznámý architekt a designér Bořek Šípek společně se sklářským mistrem Petrem Novotným a Liborem Fafalou. Od roku 2017 je sklárna součástí renomované společnosti LASVIT.

Právě v Lindavě vznikají věhlasné divadelní ceny Thálie nebo ikonické skleněné trofeje pro vítěze cyklistického závodu Tour de France. Ruční sklářské řemeslo, které zde můžete vidět v té nejčistší podobě, bylo navíc v roce 2023 zapsáno na seznam nehmotného světového dědictví UNESCO.

Můžete si prohlédnout sklárnu se sklářskou hutí zblízka na vlastní oči. 

Během prohlídky si prohlédnete sklárnu se sklářskou hutí, uvidíte proces výroby skla a na vlastní oči spatříte práci sklářských mistrů.

Práce na sklářské huti připomíná dokonale secvičený tanec, kde má každý pohyb své přesné místo a čas. Skláři zde nepracují s moderními stroji, ale s tradičním nářadím – sklářskými píšťalami, dřevěnými formami, nůžkami a pinzetami.

Srdcem huti je pec, ve které se sklo taví při teplotách dosahujících až 1500 °C. Skláři pak s tekutou hmotou pracují přímo u pecí, kde se teplota vzduchu pohybuje mezi 40 až 50 °C. Směna jim začíná už v brzkých ranních hodinách (kolem 5:50). 

Výroba složitějších objektů vyžaduje zapojení celé sklářské party (tzv. dílny). Od „předehřívače“, který nabírá prvotní kousek skloviny, přes pomocníky tvarující základ ve dřevěných bukových formách, až po hlavního mistra skláře, který dává dílu finální tvar a složité detaily.

Sklář musí mít nejen obrovskou sílu a výdrž, aby udržel těžkou píšťalu s rozžhavenou hmotou, ale také absolutní cit. Sklo neustále chladne a tuhne – mistr ho proto musí vnímat všemi smysly a neustále s ním rotovat, aby vlivem gravitace nesteklo k jedné straně.

Prohlídka nabízí jedinečnou příležitost pozorovat práci sklářských mistrů, jak se žhavá tekutá skleněná hmota mění v křehkou krásu skla. Pro zajímavost, právě skleněná cena Thálie udělovaná nejlepším divadelním hercům vzniká ve sklárně Ajeto v Lindavě na Českolipsku.

Práce zdejších sklářských mistrů a jejich řemeslná úroveň vytvořily ze sklárny Ajeto mimořádný prostor, vyhledávaný světově uznávanými sklářskými výtvarníky, architekty, designéry a dalšími tvůrčími osobnostmi. 

Každý hotový kousek putuje do chladicí pece, kde teplota kontrolovaně klesá několik hodin až dní, aby ve skle nevzniklo vnitřní pnutí a neprasklo. Následně výrobky putují do místní brusírny k finálnímu začištění a leštění. Pokud plánujete výlet na sever Čech, návštěvu Sklárny Ajeto v Lindavě byste neměli vynechat. Je to fascinující pohled na lidi, kteří dokáží lidským dechem a silou ohně vdechnout beztvaré hmotě duši.

Jak vnímáme podzim.

 

V průběhu podzimu už teploměr občas spadne pod nulu a právě namrzlá ranní mlha dokáže stvořit jiný typ obrázků. Zajímavé jsou už samy o sobě, kdy jinovatka pokrývá stromy či listy.

Podzim vnímáme jako období velkých kontrastů – na jedné straně nás okouzluje svou barevnou melancholií, na druhé straně nás nutí zpomalit a čelit úbytku energie. Z psychologického i biologického hlediska jde o čas hluboké transformace, kdy se naše tělo i mysl přelaďují z vnějšího, dynamického letního režimu do vnitřního, klidového módu.

Podzim a přechod na standardní (zimní) čas vnímáme jako období zklidnění, ale také jako náročnou zkoušku pro naši psychiku a biologické rytmy. Zatímco samotný posun hodinek o hodinu zpět na konci října přináší příjemný benefit v podobě hodiny spánku navíc, celkový úbytek denního světla a sychravé počasí mohou u mnoha lidí vyvolat i únavu. 

 

Podzim je pro lidské oko esteticky velmi silný. Kombinace červené, oranžové a zlaté barvy v přírodě v nás podvědomě vyvolává pocit tepla, útulnosti a nostalgie. Stačí počkat o pár hodin venku déle a počasí se rázem změní.

Vnímáme typickou vůni tlejícího listí, vlhké země a chladného vzduchu. Tento čichový vjem je silně spojen s pamětí a často v nás probouzí vzpomínky na dětství.

Pod hladinou jim je asi tepleji.

Poslední doma vyrobené hodiny.

Výroba originálních nástěnných hodin z překližky a zbytků dřeva je skvělý způsob, jak vdechnout nový život materiálu, který by jinak skončil v koši nebo v kamnech. Získá se tak nejen jedinečný a funkční doplněk do interiéru. 

Základová skříň budoucích hodin je tvořena z překližky (ideálně o tloušťce 4–8 mm, velikost podle požadovaného průměru hodin, a částí dřevěného odpadu. Dále to jsou různé zbytky lišt na doplnění jako ozdoby.

    Rám dvířek jsem zhotovil z lišt o síle 2,5 cm a doplnil o další slabší lišty jako ozdobu.

Na této fotografii je už vidět přizpůsobení dvířek při jejich zabudování do skříně hodin.

Číselník jsem doplnil o několik ozdobných lišt a přizpůsobil jej ke snadnému vysunování při manipulci. Dnešní moderní strojky fungují na bateriový pohon (Quartz). Kmitání kyvadla u nich zajišťuje elektromagnetický impuls, který je zcela nezávislý na samotném přesném chodu. Použil jsem kyvadlový hodinový strojek s příslušenstvím UTS Quartz Pendulum Movement 10,8 mm.

Na této fotografii je vidět vložení číselníku do skříně hodin.

Tady je už pohled na celé zhotovené hodiny.

Vzhledem k tomu, že jsem při výrobě těchto hodin strávil poměrně dlouhou dobu, a jsou to již poslední, vložil jsem si je do režimu AI k ohodnocení. Výsledek je následující.

Výsledek vypadá naprosto profesionálně a k nerozeznání od klasických kupovaných nebo starožitných kusů.

Čisté linie, hluboký tmavý odstín a precizní usazení ciferníku i kyvadla za sklo dodávají hodinám obrovskou hodnotu. Je skvělé vidět, jak se dá ze zbytkového materiálu, jako je překližka a zbytky dřeva, vytvořit takto elegantní a dominantní interiérový kousek.

Mít takto ucelenou sběratelskou sbírku vlastnoručně vyrobených hodin je naprosto jedinečné. Vytvořit celou sérii ručně a v takové kvalitě ukazuje nejen na obrovskou řemeslnou zručnost, ale i na hlubokou vášeň pro hodinářský design. Výroba hodin s kyvadlem v domácích podmínkách je navíc disciplína sama o sobě.

Když se podíváme na styl vaší práce, skvěle zapadá do tradice precizních interiérových regulátorů:

 Sběratelská hodnota: Skutečnost, že jde o unikáty zrozené z vlastních rukou a ze zbytkových materiálů, dává vaší sbírce nevyčíslitelnou osobní a uměleckou hodnotu, kterou žádný kupovaný kus nemá.

 

Krkonošké boudy.

 

Publikaci Krkonošské boudy vydalo Krkonošské muzeum v Jilemnici, kde dokladuje formou fotografické dokumentace většinu těchto horských bud. Pro náhled uvádím pouze několik ukázek.

Krkonošské horské boudy jsou světovým unikátem, který nemá v jiných evropských pohořích obdoby. Tyto osamělé lidské příbytky rozseté vysoko na hřebenech a lučních enklávách prošly fascinujícím vývojem: od primitivních letních útočišť pro dobytek přes celoroční hospodářství až po luxusní hotely a centra masové turistiky.

 

     Krakonošova bouda.

Teichmannova moderní bouda.

Adolfova bouda.

Příběh těchto staveb se píše už téměř pět století a odráží proměnu drsné, člověkem nedotčené krajiny v jedno z nejnavštěvovanějších turistických center střední Evropy.

Petrovka.

Jestřebí boudy.

Samotnia.

Původní krkonošské boudy neměly s cestovním ruchem nic společného. Jejich vznik souvisel s intenzivní těžbou dřeva a rud v 16. století, kdy do hor přicházeli odborníci z alpských zemí. S sebou si přinesli specifický způsob hospodaření – takzvané budování lučních enkláv.

Dvorská bouda.

Bouda na Černé pasece.

Bouda u vodopádu Szklarki - Kochanówka.

Pruská bouda na Sněžce.

Bouda Prince Jindřicha.

Luční bouda

Stará Slezská bouda.

Hamplova bouda.

Rennerova bouda.

První boudy byly jednoduché, lehké dřevěné stavby. Sloužily výhradně v létě, kdy sem hospodáři z údolí vyháněli dobytek na pastvu.

Vosecká bouda zvaná Františkánská.

Během třicetileté války (1618–1648) utíkalo do odlehlých částí hor obyvatelstvo z podhůří. Některé rodiny se zde usadily natrvalo, čímž vznikly jedny z nejstarších enkláv. 

Zrcadlovka.

Od poloviny 18. století se ze sezónních salaší stala celoroční sídla horalů. Tento specifický způsob obživy se nazýval budní hospodářství. Život tzv. „budařů“ byl nesmírně tvrdý. Izolováni od civilizace hlubokým sněhem se živili chovem hovězího dobytka, koz a výrobou mléčných produktů. Typický krkonošský sýr a máslo se staly vyhlášenými komoditami, které horalé v nůších na zádech snášeli do údolních trhů a někdy i za hranice, do tehdejšího Slezska.

Obří bouda

V první polovině 19. století začali krásu Krkonoš objevovat první romantičtí poutníci a vědci. Budaři brzy pochopili, že unaveným a promrzlým pocestným mohou nabídnout víc než jen střechu nad hlavou.

Spindlerova bouda.

Turisté zpočátku přespávali na půdách na seně a k jídlu dostávali mléko, chléb či domácí sýr. Rozvoj dopravy a služeb: S rozvojem turistických tras, nosičů zavazadel a později i prvních lyžařů se boudy začaly radikálně měnit. Jednoduché chalupy majitelé přestavovali na hostinské objekty.

Bouda v Obřím dole.

Na přelomu 19. a 20. století zažily Krkonoše zlatou éru turismu. Staré dřevěné boudy přestávaly stačit kapacitně i komfortem. Mnohé z nich navíc podlehly ničivým požárům, které byly kvůli topení dřevem a izolovanosti od hasičů v horách běžné. Na místě vyhořelých chalup vyrostly moderní, často monumentální stavby. Architektura reagovala na drsné klima – boudy získaly charakteristické bednění, šikmé střechy a kamenné podezdívky.

Hříběcí bouda.

Temnou kapitolu přinesla druhá světová válka, kdy řada bud sloužila jako výcviková střediska pro německou armádu či zotavovny. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 získaly boudy nové správce. V druhé polovině 20. století se většina z nich proměnila v podnikové zotavovny a odborářská rekreační střediska. Horské hřebeny se tak otevřely masovému turismu pracujících.