Toto loutkové divadlo bylo
umístěno v prostorách firmy Meissner, u domu č. 88 v Alšově ulici, kde se v
letech 1920 - 1945 vyráběly upomínkové předměty.V pozdějšíchh letech tady bylo zřízeno loutkové divadlo a po jeho ukončení se zde promítalo kino. Naposledy tu fungovala restaurace, která neměla dlouhého trvání. V současné době je tento objek bez využití.
Správní členění nevznikalo jako jednorázový proces, ale souvisel s určitými migračními změnami. Řada lidí přišla na Broumovsko vždy, kdy se ukázaly dobré možnosti zaměstnání s ohledem na modernizaci výrobních závodů a nabízených lepších bytových podmínek. V Broumově bylo v provozu také přírodní koupaliště, které bylo hojně navštěvováno, ale již se nepodařilo jeho provoz obnovit s ohledem na nekvalitní přítok vody
Kulturní život po roce 1948 odráželo nadšení nových osídlenců, které se projevovalo, jak již bylo zmíněno o zakládání různých společenských a zájmových organizací na Broumovsku. Nebyl výjimkou ani Olivětín, kde byla velká podpora od nového vedení podniku Veba a závodu v Olivětíně. Mezi nadšenci ochotnického divadla vzniklo pak založení loutkového divadla v Olivětíně. Na toto loutkové divadlo vzpomíná i p. Chalupníček, na jeho začátky, slávu i zánik. Dále uvádí, jak při prohlídce fotografií z rodinného archivu si připomněl, jaké v Olivětíně bylo loutkové divadlo. Vzniklo a bylo provozováno ochotníky z řad místních občanů za podpory tehdejšího Závodního klubu Veba.
Obrázky a pohlednice, podle, dobových fotografii, nebyly v nejlepším stavu. Na snímku vidíme několik titulů, které zhlédli malí diváci v sezóně 1959 -1960. Tak třeba 25.11. v 15 hodin to byla pohádka Perleťové pantoflíčky. Vstupné bylo pro děti 1 Kč a dospělí platili 2 Kč. Další názvy her: Šípková Růženka, Hračky na cestách, Jeníček a Mařenka.
Pro silné nervy pak drama
Vodníkova pomsta, nebo Kašpárek dvorním lékařem. Nacvičení každé hry dalo asi
dost práce. Marionety měly 4 - 6 vodících šňůrek a vyžadovaly zručnost při
manipulaci. Text se četl pod jevištěm do závěsného mikrofonu a reproduktory byl
přenášen do hlediště. Stálo zato sledovat malé diváky, jak reagovali na výkony
dřevěných herců, napětí při dramatických situacích, úleva a oddech, když vše
dobře dopadlo. Kašpárek vždycky potěšil malé i velké vyřešením i těch
nejzapeklitějších situací.
Na závěr každého představení se s
diváky rozloučila kapela dechové muziky řízným pochodem. Po několika sezonách
bylo nutné provést rekonstrukci divadélka. Přistoupilo se k tomu se záměrem
využít prostor i k promítání filmů pro veřejnost a pro místní školu. Přístavbou
vstupní haly se získal prostor pro šatnu, nové sociální zařízení a kabinu na
promítací přístroje. Zvětšil se prostor hlediště, šikmá podlaha byla osazena
pohodlnými sklopnými sedadly. Pro dobrou akustiku byly i stěny obloženy hnědě
červenou koženkou. Před oponou divadélka se dalo snadno umístit promítací
plátno. Uváděním filmových představení byla ukončena činnost kroužku loutkoherců.
Namátkou několik jmen těch, kteří rádi oživovali postavičky na jevišti Olivětínské
loutkové scény: Pánové Richter, Mach, Vít, Košťál, Pohl, paní Tošovská,
Obršálová, slečna Hilšerová. Výrobou loutek se zabýval pan Beran, kulisy a
scény navrhoval pan Šafář a pan Macek. Údaje, které jsem uvedl, nejsou
vyčerpávající, a pokud má někdo více informací, uvítáme jejich doplnění. V
devadesátých letech zaniká privatizací budovy jak školní družina, tak kino a
loutkové divadlo. Dřevění herci byli převezeni do depozitáře ke svým
broumovským kamarádům, a tam sní svůj sen o zašlé slávě. Snad se někdy ukáží
veřejnosti, třeba jen na nějaké výstavě, nebo na mimořádném představení. M.
Chalupníček.
Všechny dobové fotografie z
prostředí loutkového divadla, poskytl ze své sbírky p. M. Chalupníček.
