Loutkové divadlo BRUM 12. část.

 

Po revoluci se začal soubor rozpadat. Najednou vidina svobody podnikání byla silnější, než divadlo. Největší krize za mého působení nastala po roce 1990. Zůstává se mnou jen Květa Němčíková a Dáša Justová. A začínám opět od začátku. Shánějí se lidi, kteří jsou ochotni dělat něco pro děti a hlavně zadarmo. V roce 1990 se soubor rozpadl a zůstali jen tři. Jarda, Dáša Justová a Květa Němčíková. Podařilo se nám sehnat dalších několik nadšenců. Zkoušíme hrát krátké pohádky a etudy. To trvá dva roky do roku 1992. Nevzdáváme se. Úspěch se pomalu blíží, přicházejí nové tváře a nadšenci. Přišli Lenka Friebertová, Renata Sedláčková, Jirka Bachura, Otta Jíra - recesista a hudebník. Začala další etapa. Naučit nováčky mluvit, vodit loutky a vůbec hrát divadlo. Ve spolupráci s Ottou a Dášou jsem napsal několik pohádek na známé náměty. Perníková chaloupka, Smolíček pacholíček, červená Karkulka. Byly to vlastně parodie na tyto pohádky. Hudbu dělal Otta. Pohádky byly natolik úspěšné, že nás dostali až na národní přehlídku do Chrudimi. Na soutěži v Chrudimi se všichni divili, proč jsme se tentokrát dali na maňásky, když jsme tak dobří marionetáři. Já ale věděl, že se někde začít musí, a potom již také přišly marionety. Hrálo se a jezdilo. V roce 2000 skončil činnost vedoucí souboru J. Dařbuján a divadlo usnulo. Město vystěhovalo divadlo do nevyhovujících prostor staré garáže. Vlhko a přístup nekompetentních lidí udělaly na fundusu své. Toho se zželelo manželům Benešovým a nastěhovali si divadlo do svého domku. Získali několik ochotníků a pozvolna začali zkoušet a jednou či dvakrát za rok sehráli představení. V té době Jarda Dařbuján občas docházel na jejich zkoušky s dobrou radou.

V roce 2012 dostali od Broumovské Ulity dvě místnosti k pronájmu. Divadlo nastěhovali a pozvolna se začalo budovat jeviště i hlediště. Realizovala se představení J. Dařbujána "Zahradník" Kouzelná perlička" a připravovaly se broumovské pověsti. Ve spolupráci s Agenturou pro rozvoj Broumovska loutkáři připravili naučnou stezku s námětem "Broumovských pověstí" - Jak vznikl Broumovský znak, Kouzelný pramen, Kovářova rokle, Poklad, Začarovaný opat. Dvě pověsti "Bílá paní a Mlýn" byly zdramatizovány Jardou a v červnu 2013 zahrány v klášterní zahradě.

Každá činnost s dětmi a pro děti má vliv na jejich vývoj a chováni. Každé dítě si hledá svůj vzor okolo sebe. Co vidí a s čím se setkává a tvaruje jeho dětskou duši. V loutkovém divadle vždy vítězí dobro nad zlem. Dítě je v divadélku vždy upřímné a nechá se vtáhnout do děje tak, že by to žádná televize nedokázala. Reakce dětí v divadle jsou emotivní a hodnocení černo- bílé. Líbilo - nelíbilo, smích - pláč, jásot nebo strach o loutku. Potlesk není nikdy hraný, ale upřímný a je největší odměnou nám komediantům. A co mi divadlo dalo? Seberealizaci, chuť dělat něco pro druhé, hlavně pro děti. Poznání výborných lidí, kamarádství, a radost z úspěchů. A co mi vzalo? Spoustu času, ale toho nelituji. Každé dobro nese s sebou nějaké zlo. A každé zlo je k něčemu dobré. A toho dobra je víc.

Kronika obsahuje i řadu poděkování za uskutečněná představení.

Loutkové divadlo BRUM 11. část.

 

Jedno z dalších vyprávění Jardy Dařbujána.

V osmdesátých letech absolvoval Jarda Dařbuján Loutkářskou konzervatoř v divadle Drak v Hradci Králové a začal psát i vlastní pohádky a scénky. Nejúspěšnější byly: "Votrávená princezna" - pohádka se zpěvy a hodnými čerty. Hrálo se marionetami. Na naléhání mých loutkářů, že si chtějí zkusit zahrát i jiný styl, začal jsem psát pohádku "BRUMBÁJ". Hrála se na velkém divadelním jevišti loutkami voděnými zezadu a draka hrál dospělý člověk. Loutky jsem vyrobil 80-90 cm vysoké, moje maminka je oblékla a taťka namaloval. Táta vlastně toho pro divadlo udělal také hodně. Maloval kulisy, opravoval loutky, a namaloval průčelí divadla BRUM, se kterým se hraje dodnes. Souboru se pohádka líbila, nazkoušela se a začalo se jezdit po soutěžích a jiných štacích. Měla úspěch.

Na Boučkově Jaroměři se nám stala legrační příhoda. Dodnes na ni všichni vzpomínáme. BRUMBÁJ - v polotmě na scéně svítí jen luminiscenční světlo, já sedím v propadle a věnuji se technice. Sleduji, co se děje na scéně a najednou před sebou vidím dvě zelená světýlka. Co to může být? A tu slyším šeptem z jeviště: "Jardo, co máme dělat. Je tu pes!" - Já jen sykl: "Hrajte dál!" a trochu víc jsem nasvítil scénu. Uviděl jsem psa jak tele. Obešel všechny naše herce, očichal je a pak se ze sálu ozvalo rázné: "Barone, pojď sem!" Ozval se smích a tele sešlo po schodech do sálu a my hráli dál.

Jednoho dne jsem dostal dopis od paní Vojanové, vedoucí muzea řemesel a staveb na Veselém kopci na Vysočině, zda bychom nechtěli zahrát tradiční divadlo na festivalu ve Strážnici. Nabídku jsem přijal a hledal vhodný scénář. Po dohodě v souboru a s paní Vojanovou jsme s Daliborem a Dášou provedli dramaturgické úpravy. Já vyrobil (ostatně- jako vždy) loutky, tentokrát tak zvané dráťáky, maminka je oblékla, táta namaloval loutky i kulisy a už se zase zkoušelo. Hra se jmenovala "Kníže Maxmilián aneb souboj na hřbitově." Vystoupili jsme s ní na okresní přehlídce. U diváků celkem uspěla, ale porota byla opačného názoru. Byli jsme tak trochu zklamaní. Přišla k nám ale paní, která se představila jako paní Vojancová a poblahopřála nám. A že se jí hra líbila a pozvala nás na tři dny na Veselý kopec a později i na festival do Strážnice. V roce 1987 jsme byli požádáni, zda bychom si nepřipravili staročeskou hru, se kterou bychom mohli vystoupit na festivalu ve Strážnici.

Strážnice. 

Toto období já osobně hodnotím jako nejlepší z mého principálováni. Při té příležitosti nemohu nevzpomenout na řadu výborných herců a kamarádů. Tak především výborní herci Dáša Justová, držitelka mnoha uznání a cen za své výkony, Dalibor Novotný, Jirka Štěpán, nenahraditelný technik, herec i vodič, Miloš Rajn, herec a hudebník, Zdena Rajnová (Piskáčková), Václav Bednařík, Dáša Thérová, Eva Novotná, Blanka Hofmanová, Iveta Motlová a další. Byla to snad stovka jmen. Od roku 1982 jsme začali hrát pod novým názvem BRUM a to na protest, že nám divadlo Dr. Zdeňka Nejedlého zbourali. Divadlu se dařilo až do roku 1989.