Loutkové divadlo -BRUM. 8. část

Do těchto let spadá i začátek působnosti Jardy Dařbujána v tomto loutkovém divadle o kterých se zmiňuje v dalších řádcích. Když za ním a Milou Morávkem někdo přišel a vypravoval o loutkovém divadle. A že potřebují někoho, kdo by dělal zvuk a osvětlení. A že tam je príma parta a hezká děvčata a mnoho legrace.

Slovo dalo slovo, a s Milou Morávkem jsme se rozhodli, že to zkusíme. Při první návštěvě v divadélku jsme zjistili, že mnohé členy souboru známe. Trudu Millerovou, Jitku Bekovou (dnes Grunerovou), Václava Zeleného, Alenu Dziakovou i Jirku Volhejna. No a s ostatními jsme se lehce seznámili. Jirku Volhejna jsem znal již dříve. On režíroval tehdejší dětskou činohru. Hrála se "Princezna Tatranka". V této hře jsem hrál tenkrát čerta Černobila. Po první zkoušce v loutkovém divadle jsem dostal funkci osvětlovače a Míla Morávek dělal zvuk. Připravovala se pohádka ,,0 čem král nevěděl" v režii pana Hevery.

Začátky v loutkovém divadle byly myslím normální, jako u každého, kdo začíná s něčím novým. Zásadně jsem nechtěl mluvit a vodit loutky, protože jsem byl velký trémista. Ale nastaly chvíle, kdy se nedalo nic dělat, a musel jsem zaskočit za někoho, kdo nepřišel ať již z důvodu třeba nemoci, či jiného. Takže původní záměr dělat jen osvětlovače a zvukaře začal dostávat trhliny. Jeden záskok, druhý záskok, třetí a pak už to ani nepřišlo. A Jirka Volhejn mi již dal roli. Největší problémy byly s voděním loutek na 2,5 metrových nitích. Když se toto vedení zamotá, nejraději byste to ihned ustřihli a začali navazovat znovu. Jirka byl  ale zkušený a smotanec dokázal v klidu rozmotat. Dokázal to někdy i během hry, aniž vznikl nějaký větší problém. Tak jsem si řekl, když to svede Jirka, tak to musím zkusit taky. Po delší době to už nebyl velký problém ani pro mne. V sezoně 1967 - 68 byla dostavěna klubovna a ve dvou termínech byla svolána brigáda na úklid jak klubovny, tak i pracovní místnosti.

Principál Jirka Volhejn byl prima chlap, výborný kamarád. Nepamatuji se, že by při zkouškách nadával. Když někomu něco nešlo, předvedl, jak si to představuje a vše řádně vysvětlil. Své představy dokázal vysvětlit jasným způsobem a dokázal pro ně každého získat. Jirka hrál, dělal kulisy i předměty (rekvizity) na scénu, dělal dramaturga, režiséra, sjednával představení, zajišťoval dopravu. Zkrátka se bezvadně staral o divadlo i soubor. Myslím, že jsem se od něho naučil hodně a to i proto, že byl nejen učitelem, ale i kamarádem. I v pozdější době, když už jsem vedl divadlo já, přišel, poradil a dokonce pro jednu inscenaci vyrobil krásné 80 cm velké loutky. Příhod je mnoho. Snad nejvíce mi utkvěla v paměti legendární cesta do Šonova. Malý, čtyřkolový žebřiňáček, na něm uložené loutky a rekvizity, parta komediantů ustrojených do starých hadrů, kytara a hurá pěšourem ve sněhu do 8 km vzdáleného Šonova. Cesta zledovatělá. Něco jsme proklouzali, cestou se zpívalo a šonovský kopec jsme sjížděli na starém nočníku, který se našel u cesty

Šonov - Vzhůru na další štaci.

Byly i štace, kde děti viděli loutkové divadlo poprvé v životě, a po představení se nás ptaly: "Jak to, že nemáte před kukátkem žádné sklo?" Museli jsme jim vysvětlit, že to není televize, ale divadlo. Nebo další příhoda. Hrála se pohádka, kde čarodějnice udělala na zemi začarovaný kruh a čekala, až přijde Kašpárek a do kruhu vstoupí. Tím by se proměnil v kůzle. Když Kašpárek přišel, tak jej děti hlasitě upozorňovaly na začarovaný kruh. Křičely: "Pozor, je tam začarovaný kruh!" - Ale protože Kašpárek měl ve scénáři napsáno, že vstoupí do kruhu a v kůzle se promění, tak to také učinil. A stalo se. Rána, kouř a z Kašpárka bylo kůzle. Děti začali křičet "My jsme ti to říkaly, my jsme ti to říkaly!" Loutkové divadlo mělo vlastně dvě období. V původní scéně v areálu Veby, kde jsme díky divadlu prožívali úžasné mládí, a druhé období po likvidaci budovy. Od roku 1968 soubor stagnoval, scházel se jen občas.

V roce 1970 se divadlo opět rozehrálo. Sehrála se představení Honza a zlá princezna, Jak Kašpárek se Šmidrou zvítězili nad ježibabou, Začarovaná skříňka. V tomto období měl největší zásluhu o chod divadla Jiří Volhejn, režisér, výtvarník, herec-vedoucí souboru.

Ze hry, Jak kašpárek a Šmidra zvítězili nad ježibabou.

Kolem roku 1970 Jiří Volhejn s divadlem skončil a vedení divadla převzali bratři Milan a Dalibor Novotní. Ti při setkání s bývalým členem Jaroslavem Dařbujánem, který se po návratu z vojny odstěhoval do Otovic a tam si založil nejmenší loutkové divadlo na okrese pro 24 diváků a hráli s loukami 25 cm ve skříni, přesvědčili ho, aby se vrátil zpět.

 

 

 

Loutkové divadlo BRUM. 7. část

 

              Loutkářům se dostává uznání.

                                                  

Východočeské loutkářství je čerstvým přírůstkem na seznamu UNESCO.Východočeské loutkářství, to je fenomén, který je hlavním tématem propagace cestovního ruchu Královéhradeckého. Nejen, že má loutkářství ve východních Čechách dlouholetou tradici, ale jeho význam pro Českou republiku a Slovenskou republiku dokazuje i nedávný zápis do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Královéhradecký kraj ve spolupráci s dalšími subjekty dlouho usiloval o zápis východočeského lidového loutkářství na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. "Vážíme si toho, že se české a slovenské loutkářství dostalo pod mezinárodní ochranu tradic hned vedle vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku nebo jízdy králů na Slovácku. A konec konců, v Královéhradeckém kraji můžeme najít samotné kořeny této tradice. Historicky první prokázaný český loutkář Jan Jiří Brát se totiž narodil ve Studnici u Náchoda a jedno z prvních doložených představení se hrálo už v roce 1697 na Kuksu.

Samotné východočeské loutkářství bylo z rozhodnutí tehdejší ministryně kultury Aleny Hanákové zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.

 

9. "NEJ" východočeského loutkářství.

• První historicky doložený český loutkář Jan Jiří Brát (1724-1805) - ze Studnice u Náchoda. Zakladatel rodinné dynastie loutkářů křižujících v 18. a 19. století Evropu.

• Legendární loutkář Matěj Kopecký, o víc než generaci mladší než J. J. Brát; narodil se v Libčanech u Hradce Králové.

• Nejstarší opisy her českých loutkových divadel z konce 18. století - dochovaly se zásluhou kočovných loutkářů Meissnerů z Nové Paky.

• Nejdéle souvisle působící loutkářská firma v republice - APAS (Anna Preclíková a synové) v Josefově; vyráběla loutky v letech 1929-2007.

• Jeden z nejstarších amatérských loutkářských souborů v republice - Kacafírek, Chrudim (od r. 1915)

• Jeden z nejlepších amatérských loutkářských souborů v Čechách a na Moravě - Céčko, Svitavy (od r. 1970)

• Mezinárodně proslulé loutkové Divadlo DRAK v Hradci Králové (od r. 1958)

• První muzeum loutek v republice - Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi (od r. 1972)

• Nejstarší festival amatérského loutkového divadla na světě - Loutkářská Chrudim (od r. 1951)

Loutkové divadlo - Brum. 6. část

Byla také léta, kdy soubor měl 5-6 vodičů loutek, zrovna tolik lidí mluvilo ve vaně za loutky, a dále osvětlovače a zvukaře v jedné osobě, ale také jsme některý rok zůstali dohromady asi 4, takže jsme museli texty nejprve namluvit na magnetofon včetně zvukových efektů a pak titíž lidé loutky vodili dle zvuku. Rovněž zůstali vzpomínky na nezapomenutelné reakce dětského publika, kdy nabitý sál velice hlasitě a sám od sebe a velice zaujatě upozorňoval káčátko, že za keřem na něho číhá liška, nebo v jiné hře fandil Kašpárkovi, nebo by jistě inzultoval Ježibabu nebo draka, kdyby mezi hledištěm a jevištěm nebyla ona ohrazená "vana" s mluviči, která z pohledu od diváků vypadala přesně jako orchestřiště v klasických divadlech. Další, i když nechtěnou, nezapomenutelnou reakcí dětského publika byl okamžik z představení Ďáblův Most. Tehdy jsme hráli v loutkovém divadle v Olivětíně (také tam již není). Ve hře byl okamžik, že se strhla kouzelná bouře s hromy a blesky a po ní měl na nebi zkrvavět měsíc. To znamenalo, že jako osvětlovač, se musel za snad vteřinové tmy vynořit u horizontu a měsíc překrýt červeným filtrem a zmizet. V tom dále blesky a bouře i rudý měsíc. Jenže pomocník, který na tu chvíli musel zaskočit u světel, v okamžiku, kdy jsem se vynořil u horizontu, bleskl, celý sál mne uviděl a hluboce hlesl "OBR! ". Hra však pokračovala dál, ale po představení přeci jen jsem z hloučku dětí zaslechl: "A viděls´ toho obra?" Ze spoluherců je nutné vzpomenout na ty nejstarší, jako pan Řehák, paní Lecmanová, manželé Pajkrtovi, oba učitelé, pak nezapomenutelný režisér Jiří Volhejn a hrála zde i jeho tehdejší žena Karina, z mé generace pak především spolužák Josef Gruner a Jitka Beková-později Grunerová, kteří věnovali divadélku mnoho času i mimo zkoušky při vyvazování loutek, výrobě rekvizit a kulis.

Další spolužáci jako Truda Mülerová, Jaroslav Holeček - který zde začal také režírovat (nezapomenutelné "Káčátko" a Estrádu šaška Juchajdy, kde do představení byly zapojeny loutky, živí herci i černé divadlo s utrafialovým světlem, černými kombinézami a se svými speciálními světelnými efekty) a který nakonec loutkařinu studoval a stal se loutkářem v Hradeckém "DRAKu". Dále se mi z těch mladších ještě vybavují jména jako Komiková, Tauchmanová, Tulmanová, Pasuli, Boženka i Eva Lecmanová, Vendula Ptáčková, ale hlavně Jarda Dařbuján, který pak celé divadélko převzal a řídil jej a zejména v letech po povodni měl zásluhu na tom, že z toho mála co zbylo z trosek, se zachránilo. Se spolupracovníky vybudoval "mobilní" divadélko, které pak sídlilo na staré radnici v Broumově. Říkalo si BRUM a jezdilo rovněž hrát po okolí a zúčastňovalo se soutěží i získávalo ceny. Ovšem pohodlí původní scény bylo nenávratně pryč.

Je to přeci jen již mnoho let a rád vzpomenu na všechny spoluherce a bylo jich hodně. Pro nás tato doba znamenala účelně vynaložený čas mládí, něco jsme se naučili, bavilo nás to a do divadelní klubovny jsme mohli zajít prakticky kdykoliv i mimo zkoušky a bylo tam vždy teplo a útulno.

Další údaje o činnosti loutkového divadla uvádí také Jitka Grunerová. V roce 1964 měl soubor 25 členů a byly uváděny hry Ďáblův most, Káčátko, Bezhlavý rytíř a Estráda šaška Juchajdy jako pásmo pro školní mládež.

      1964 - Ze zájezdu v Žacléři k sehrání jedné z her.

   

                               

                        1965 - členové loutkové scény Veba Velká Ves.                      

Ze hry "Velké nebezpečí".

Rok 1966 by opět jedním z aktivních, kdy byla sehrána hra o Pyšné base, jak Honza dostal princeznu, ta byla sehrána i v Olivětíně. Dále to byla hra Velké nebezpečí, která byla vybrána i do soutěže. S touto hrou se uskutečnil i zájezd do Teplic n/Met., kde se hrálo v charitě a další představení ve škole. I když tu byly některé technické nedostatky, zájezd se vydařil. V závěru měsíce dubna tohoto roku byla schůzka v JKP Broumov ke zhodnocení práce LD za minulý rok a ocenění několika jednotlivců. Přítomen byl za n. p. Veba pan Josef Teplý, za JKP vedoucí pan Müller a čestným hostem "starý" ochotník pan Řehák.

Poslední hra této sezony se odehrála v Meziměstí a byla to hra, Jak Honza dostal princeznu. V průběhu divadelní sezony 1966 - 67 byly odehrány hry Sůl nad zlato, O čem král doma nevěděl, Zachráněná lípa, O divotvorném hrnci a Kašpárkovy taškařiny. V Meziměstí se odehrála hra Divotvorný hrnec a při dalším pozvání to byla hra O lípě.