Ráj, nebo Peklo.

 

V čísle místních novin, mne zaujal článek jednoho občana, kde uvádí následující. Po delší odmlce jsem se letos vydal do Ráje. Ve svých 73 letech jsem tam byl asi naposledy. Do Ráje jsem chodil s maminkou již od roku 1948, ale když jsem viděl tu devastaci, ke které v posledních letech došlo, bylo mně strašně smutno. Kdo je za to zodpovědný? Vždyť zde nebyly žádné tajfuny, ani kůrovcová kalamita. Možná, že je to tak proto, aby sem nepřišli vlci. Navrhuji přejmenovat toto území na PEKLO. 

Protože vím o jakou část lesa se jedná, chodím tam také dost často, vydal jsem se tam s fotoaparátem abych si pořídil několik obrázků.

Určitě si také většina z místních připomene i hojně navštěvovanou výletní restauraci vilu " Famy ", v prostoru na okraji lesa, zvaného Ráj, kterou provozovala Julie Schubertová. Tato restaurace se nacházela mezi Olivětínem a Hejtmánkovicemi na pokraji lesního zátiší. Tento hostinec patřil do katastru Hejtmánkovice a jeho zobrazení pochází z období roku 1909.

Po druhé světové válce restaurace postupně chátrala. V roce 1963 ještě stála prázdná budova, ale v polovině 60. let byla zcela zbořena. Přístupová cesta k této restauraci byla rovněž i od Olivětína lesní cestou v místech, kde dnes podle fotografií vládne takový chaos a nepořádek a dosud je vzpomínáno na její zašlou slávu. 

Restaurace s přístupovou cetou.

Poslední nájemníci hospody s taneční verandou a zahradou, obklopené krásným jehličnatým lesem byly Franz a Daniel Dreclisel. Restaurace byla pojmenována jako " Ráj " a od toho je pojmenován i celý zalesněný kopec.

Tančírna, která byla součástí uvedené restaurace.

K lesu Ráj se váže pověst o zlém duchu z Broumova, který prý číhal na kolemjdoucí, nebo uháněl ve voze se spřežením ohnivých koní. Ani duchovní z kláštera se zjevením nic nezmohli. Až jeden tovaryš a jeho kumpáni ducha začarovali do láhve a odnesli jej právě do míst, kde stával hostinec a kde se jej nadobro zbavili. Podle jiné pověsti ústila k Ráji jedna z podzemních chodeb z kláštera.

Do Hejtmánkovic je umístěna i jedna z pověstí o Ohnivém muži a starých ženách. Vypráví o dvou ženách, které šly z Police přes Hvězdu domů do Hejtmánkovic. Byla už tma, vůbec nebylo vidět na cestu, když se náhle objevil ohnivý muž a svítil jim celou cestu až k mostu přes Hejtmánkovický potok. Za vodu však nešel. Tam mu obě ženy třikrát poděkovaly, pokaždé jinak. Tu se ohnivák zatřásl, až padaly jiskry jako z hořícího stohu, a zmizel.

V tomto lese také žily pod kořeny stromů nadpřirozené bytosti, které ze sebe vydávaly jakési neobvyklé zvuky podobající se hýkání. Proto se jim říkalo Hejkalové a ti rádi vracející se návštěvníky restaurace v nočních hodinách sváděly na scestí, aby až do brzkých ranních hodin hledali cestu domů.

Po ukončení provozu původní výletní restaurace a tančírny, která stála V Ráji, začali tento prostor s opuštěnou tančírnou, která byla upravena na hangár a travnaté plochy využívat nadšenci, kteří chtěli létat. Létat se začalo už na letišti v Ráji kolem roku 1945.

Počátky létání na Broumovsku začalo krátce po roce 1945, původně na dnes již neexistujícím letišti v lokalitě Ráj. Dřevěný letecký hangár, který dodnes stojí na letišti v Martínkovicích, byla původní výletní restaurace a tančírna, jež stála V Ráji. Odtamtud se v roce 1947 převezla a znovu postavila na letišti Martínkovice. Historie letiště Broumov-Martínkovice sahá do období po druhé světové válce a je úzce spjata s nadšenci bezmotorového létání. Letiště v Broumově bylo založeno ještě před 2. světovou válkou. Místní nadšenci postavili velký hangár nad Spořilovem - v místě, kterému se dnes říká V Ráji. Tenkrát piloti seděli na dřevěném sedátku, v ruce drželi řídicí páku letounu, tzv. knipl, a pomocí gumového lana, který připnuli na větroň a napnuli, dělali krátké skoky. Trvaly pět, deset, někdy i třicet vteřin. Bylo to úžasné, neboť lidé začali létat a pomocí jednoduchých dřevěných větroňů se dostávali do vzduchu. Hned po válce místní broumovští nadšenci přestěhovali hangár z Ráje již na dnešní místo stávajícího letiště. Toto letiště se nachází vlevo od cesty, zhruba na půlce cesty z Broumova do Martínkovic, kde nedaleko stával zajatecký tábor z let 1915 – 1918. Tábor postavila rakousko-uherská armáda jako součást sítě zajateckých táborů v Rakousku.

Bourání továrního komínu Veba Olivětín.

 

Od 2. července 2014 se začalo s bouráním továrního komínu závodu VEBA v Olivětíně u bývalé teplárny. V tomto prostoru stávala stará kotelna s komínem, který byl v 50 letech odstřelen. Bezprostředně po vyklizení se začalo se stavbou nové teplárny a nového komínu. Jeho výška je 76 m. ačkoliv měl mít 80 m. Jeho snížení bylo zapříčiněno nehodou a jeho výstavba byla ukončena na uvedených 76 metrech. Provoz teplárny zabezpečoval závod nejen elektrickou energii, ale také teplem a to i pro okolní bytové domy, včetně sídliště v Olivětíně. Provoz teplárny byl ukončen zavedením plynofikace. Na konci roku 2001 byla uvedena do provozu nová plynová kotelna. Tím byla dokončena činnost Olivětínské teplárny, která spalováním hnědého uhlí, byla značným znečišťovatelem ovzduší.  

              Plynové hospodářství ve VEBĚ Olivětín tím završilo další etapu plynofikace.

 

Poslední ucelený pohled na teplárnu s komínem.

Tady je již zahájení postupné stavby lešení, která pokračuje až k vrcholu komínu.

Schrollova škola a školka v Olivětíně.

 

 Bývalá Schrollova škola a školka č. p. 63. 

V roce 1878 postavil Schroll v Olivětíně vlastní školu, při které byla současně zřízena školka pro děti zaměstnanců. Tato původní Schrollova škola a školka se nachází vedle kulturního parku Ozon v Olivětíně v zahradě dále od silnice..

 Tato budova byla po roce 1945 upravena na bytové jednotky pro zaměstnance závodu. V roce 1879 bylo vykázáno, že v závodě pracovalo celkem 112 tkalců a pomocných dělníků a dělnic. Dále to bylo 9 topičů a 4 strojníci, ve skladu pracovalo 8 dělníků. Závod měl 2 vrátné, 3 strážné, 3 uhlíře, 2 řemenáře, 1 bednáře, 9 truhlářů, v továrních dílnách pracovalo 9 zámečníků, 3 soustružníci, 5 kovářů, 2 učňové. V účtárně pracovali 4 zaměstnanci. Na bělidle pracovalo 39 zaměstnanců a dále závod zaměstnával 2 kočí a 1 pokrývače. V roce 1879 byla postavena nová barvírna, která byla vybavena příslušným zařízením a v roce 1880 jak již bylo zmiňováno, zahájila provoz. Celá továrna byla vybavena elektrickým osvětlením, které bylo zavedeno i do kanceláří. V té době byl Josef Schroll povýšen do šlechtického stavu. V roce 1893 pracovalo v Olivětíně pod vedením tří ředitelů 1949 dělníků, 1665 mechanických stavů bylo poháněno 22. parními stroji. Závod měl vlastní plynárnu a elektrárna, která spotřebovávala ročně 1.084 vagonů uhlí. Dlouhou dobu byl jedním z produktů zpracovávání hnědého uhlí svítiplyn. Jde o směs H2, CO, CO2 a dalších plynů, které se vyrábí zplynováním hnědého uhlí. Přes rozžhavené uhlí o teplotě 900 - 1100 °C se vede vodní pára a vzduch. Zatímco při nedokonalém spalování uhlí vzniká převážně oxid uhelnatý a uhličitý, přidáním vody a kyslíku se výsledná směs plynů obohatí o vodík a má vyšší výhřevnost. Svítiplyn se využíval hlavně v plynovém osvětlení a pro vytápění. Veřejné osvětlení svítiplynem začalo v roce 1807. Taková výroba měla velkou tradici i na našem území. Vzhledem k vyšší ceně, složitějšímu rozvodu a nebezpečí výbuchu bylo nahrazováno osvětlení elektrické. Ze stejných  důvodů  se upustilo i od využití v domácnostech. Zvláštní specialitou Schrollových výrobků byla také výroba balonového hedvábí pro vzducholodě a balony pro vojenské účely. Až po smrti Josefa Schrolla v říjnu 1891 bylo registrováno 30.ochraných známek pro Schrollovy výrobky a ty byly značeny známkou D +R. Hlavním odbytištěm byla celá rakousko-uherská monarchie. Do zahraničí se vyvážely bavlněné tkaniny do Turecka, Bulharska, Srbska, Rumunska, Itálie, Řecka a Německa. Přes Hamburk byly vyváženy výrobky do Ameriky.

Součástí celého komplexu budov Schrolova závodu je i administrativní budova, která stojí před vlastním závodem.

Budova s č. p. 64. sloužila pro bývalé vedení závodů Benedikta Schrolla a synové, kde byly umístěny kanceláře i nového vedení. Po zřízení vedení n. p. v Broumově, byla tato budova uvolněna a postupně přebudována na mateřskou školku. Do těchto prostor byly přemístěny také jesle z budovy uvnitř závodu (vila) a to z bezpečnostních důvodů pro značný provoz motorových vozidel..

Fotografie z let 1970 kdy zde byla školka.

Pak již byly prostory poskytovány pro různé účely. Byla zde prodejna květin, jedna místnost byla poskytována jako zkušební pro hudební skupinu, v době voleb tu bývala volební místnost. Poté byla do přízemí této budovy přemístěna pošta z č. p. 51. vedle bývalé závodní jídelny. I ta byla v rámci úspor zcela zrušena. Významnou událostí v dějinách textilní výroby na Broumovsku bylo v roce 1958 sloučení podniků Meta a Veba v jeden podnik, který nesl název Veba, n. p. Bavlnářské závody Broumov. Podnik tvořily závody 01. Olivětín, 02 Velká Ves, 03 Meziměstí, 04 Martínkovice, 05 Bukovice, 06 Machov, 07 Žďár nad Metují, 08 Police nad Metují, 09 Jívka, 10 Petrovice, 11 Havlíčkova Borová. Rok 1958 je pro dějiny n. p. Veba významný také tím, že podnik získal mezinárodní ocenění zlatou medaili na světové výstavě v Bruselu za damašek FB. Vzhledem k ohlasu na mezinárodních trzích, pokračuje Veba neustále v úspěchu založeném na předválečné výrobě mezinárodně uznávané firmy Schroll a synové..