Krkonošké boudy.

 

Publikaci Krkonošské boudy vydalo Krkonošské muzeum v Jilemnici, kde dokladuje formou fotografické dokumentace většinu těchto horských bud. Pro náhled uvádím pouze několik ukázek.

Krkonošské horské boudy jsou světovým unikátem, který nemá v jiných evropských pohořích obdoby. Tyto osamělé lidské příbytky rozseté vysoko na hřebenech a lučních enklávách prošly fascinujícím vývojem: od primitivních letních útočišť pro dobytek přes celoroční hospodářství až po luxusní hotely a centra masové turistiky.

 

     Krakonošova bouda.

Teichmannova moderní bouda.

Adolfova bouda.

Příběh těchto staveb se píše už téměř pět století a odráží proměnu drsné, člověkem nedotčené krajiny v jedno z nejnavštěvovanějších turistických center střední Evropy.

Petrovka.

Jestřebí boudy.

Samotnia.

Původní krkonošské boudy neměly s cestovním ruchem nic společného. Jejich vznik souvisel s intenzivní těžbou dřeva a rud v 16. století, kdy do hor přicházeli odborníci z alpských zemí. S sebou si přinesli specifický způsob hospodaření – takzvané budování lučních enkláv.

Dvorská bouda.

Bouda na Černé pasece.

Bouda u vodopádu Szklarki - Kochanówka.

Pruská bouda na Sněžce.

Bouda Prince Jindřicha.

Luční bouda

Stará Slezská bouda.

Hamplova bouda.

Rennerova bouda.

První boudy byly jednoduché, lehké dřevěné stavby. Sloužily výhradně v létě, kdy sem hospodáři z údolí vyháněli dobytek na pastvu.

Vosecká bouda zvaná Františkánská.

Během třicetileté války (1618–1648) utíkalo do odlehlých částí hor obyvatelstvo z podhůří. Některé rodiny se zde usadily natrvalo, čímž vznikly jedny z nejstarších enkláv. 

Zrcadlovka.

Od poloviny 18. století se ze sezónních salaší stala celoroční sídla horalů. Tento specifický způsob obživy se nazýval budní hospodářství. Život tzv. „budařů“ byl nesmírně tvrdý. Izolováni od civilizace hlubokým sněhem se živili chovem hovězího dobytka, koz a výrobou mléčných produktů. Typický krkonošský sýr a máslo se staly vyhlášenými komoditami, které horalé v nůších na zádech snášeli do údolních trhů a někdy i za hranice, do tehdejšího Slezska.

Obří bouda

V první polovině 19. století začali krásu Krkonoš objevovat první romantičtí poutníci a vědci. Budaři brzy pochopili, že unaveným a promrzlým pocestným mohou nabídnout víc než jen střechu nad hlavou.

Spindlerova bouda.

Turisté zpočátku přespávali na půdách na seně a k jídlu dostávali mléko, chléb či domácí sýr. Rozvoj dopravy a služeb: S rozvojem turistických tras, nosičů zavazadel a později i prvních lyžařů se boudy začaly radikálně měnit. Jednoduché chalupy majitelé přestavovali na hostinské objekty.

Bouda v Obřím dole.

Na přelomu 19. a 20. století zažily Krkonoše zlatou éru turismu. Staré dřevěné boudy přestávaly stačit kapacitně i komfortem. Mnohé z nich navíc podlehly ničivým požárům, které byly kvůli topení dřevem a izolovanosti od hasičů v horách běžné. Na místě vyhořelých chalup vyrostly moderní, často monumentální stavby. Architektura reagovala na drsné klima – boudy získaly charakteristické bednění, šikmé střechy a kamenné podezdívky.

Hříběcí bouda.

Temnou kapitolu přinesla druhá světová válka, kdy řada bud sloužila jako výcviková střediska pro německou armádu či zotavovny. Po odsunu německého obyvatelstva po roce 1945 získaly boudy nové správce. V druhé polovině 20. století se většina z nich proměnila v podnikové zotavovny a odborářská rekreační střediska. Horské hřebeny se tak otevřely masovému turismu pracujících.