Jeřáb popelavý.

Při toulání kolem jednoho rybníku se mi naskytla výjimečná příležitost, která je jednou z mála spatřit v naší přírodě Jeřába popelavého. Postavou se jeřáb podobá čápovi, není s ním ale příbuzný a hodně se od něho liší i způsobem života. Jak napovídá druhové jméno "popelavý", jeho základní zbarvení je šedé. Na hlavě má krásně červenou skvrnu, jinak jsou hlava a krk černé s výrazným bílým pruhem. Kromě červené "čepičky" má jeřáb ještě jednu okrasu, a sice obloukovitě prodloužené černé loketní letky, které splývají po stranách krátkého ocasu. Kriticky ohrožený a zákonem zvláště chráněný druh. Jeřáb, jakkoli je velký a má nápadný hlas, žije skrytě a je velmi opatrný a plachý. Ani pořízení této fotografie nebylo jednoduché a stalo se tak spíše dílem náhody. Proto její zaostření není tak kvalitní, i když poznat se dá, co vystihuje. Dosahuje hmotnosti až 6 kilogramů, stojící měří až 140 cm a jeho rozpětí křídel se blíží dvěma a půl metru. Svatební tanec jeřábů je rozmanitý, plný složitých variací a pohybů. V zápalu tanečního reje se oba ptáci elegantně klanějí, stáčejí krky vzad a vzhůru, vyskakují do výše, mávají křídly a ozývají se charakteristickým hlasitým troubením. Někdy dokonce symbolicky vyhazují do vzduchu trsy travin či větévky. Jeřábi jsou bezkonkurenčně tanečními mistry ptačího světa. Vášnivě tančí i mimo dobu toku, jednoduše vždy, když jsou vzrušeni. Tanec na ně působí nakažlivým způsobem - několik ptáků začne tančit, vzápětí se přidá celé hejno. Jeřábi vytvářejí stálé páry často na celý život, i přesto se rok co rok samečci opětovně dvoří své samičce, jako by si tímto projevem ještě více upevňovali vzájemné pouto. Pocit bezpečí nalézají jeřábi v nitru nepřístupných mokřadů, kde si nejčastěji ve skrytu vysokého rákosí na malých ostrůvcích suché půdy budují svá hnízda, dosahující i 1 m v průměru. Do svých ptačích kolébek obklopených vodou a chráněných před všemi dotěrnými zvědavci kladou nejčastěji 2 vajíčka. Vlhké louky či pole poblíž jsou výhodou - jeřábi na ně vycházejí za potravou. Jsou zde sice zdaleka vidět, nikomu však nedovolí, aby se k nim přiblížil. Při svých migračních tazích přelétávají jeřábi moře, pouště i vysoká pohoří a překonávají obrovské vzdálenosti. Tyto cesty jsou nebezpečné a vyčerpávající. Táhnou i v tisícihlavých hejnech, vždy dokonale seřazeni v typických klínových formacích. Letící jeřábi jsou slyšitelní na kilometry daleko. Hlasitě troubí, což jim pomáhá udržovat se pohromadě. V ČR bohužel nemůžeme být svědky této úchvatné podívané, neboť prastaré tahové koridory svými trasami míjejí naše území.

 

Tady je Jeřáb ve společnosti Volavky bílé.

                                Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení       

Volavka na lovu.

V letošním roce se kolem zdejších rybníků a jeho okolí zdržuje větší počet volavek, které se snaží najít odpovídající potravu. Oblíbeným místem jsou právě tyto rybníky. Dopolední mlhy těchto dnů nebyly zrovna vhodné pro podobné záběry a odpolední sluníčko se projevilo na kvalitě záběru. Volavky jsou velmi plaché a přiblížit se na kratší vzdálenost je rizikem, že Vám uletí. Záběry jsou pořízeny přes celou šíři rybníka a s protisvětlem od slunce, které tvořily různé odlesky. I tak se podařilo několik ojedinělých záběrů.

                           Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení       

 

Čáp přináší jaro.

Říká se, že čáp přináší jaro, ale to je už v pokročilém stádiu i když počasí tomu nenasvědčuje. Čáp bílý je tažný brodivý pták, kterého lidé dobře znají, neboť často hnízdí v jejich okolí. Každoročně odlétá na zimoviště v rovníkové a Jižní Africe, odkud se koncem března až začátkem dubna vrací na hnízdiště zpátky. Táhne ve dne. Jeho cesta vede především nad pevninou, kde může využívat stoupající vzdušné proudy ohřátého vzduchu. Ty, když se opřou do velké plochy jeho křídel a vynesou ho do výše, usnadní mu přesun do velké vzdálenosti a čáp ušetří mnoho energie. Život čápů je ovlivňován lidmi. Čápi žijí v pestré zemědělské krajině, kde jsou rybníky, mokřadla, louky a pole. Taková krajina jim poskytuje pestrou potravu. Loví různé obratlovce, žáby i bezobratlé živočichy. Čáp je ohrožený druh. Lidé někdy pomáhají, jindy ho svojí činností ohrožují. Doufám, že čápi budou i nadále nad námi létat a nepadnou za oběť zásahu do krajiny, která by zničila jejich životní prostředí. Obdobně si počíná i čáp černý, ale s tím rozdílem, že nehnízdí poblíž lidského obydlí, ale v lese na stromech, někdy hluboko v lesním porostu. Těžko se hnízdiště v přírodě nachází, protože čáp černý je plachý pták. Jaký denní rytmus mají čápi? V půl páté ráno můžete spatřit čápa, jak letí shánět potravu pro sebe i svá mláďata. Druhý rodič sedí na hnízdě a hlídá své potomky. Po více než půlhodině se čáp vrací, aby vyvrhl potravu a nakrmil mláďata. Pak odlétá druhý čáp. Takto se oba rodiče celý den střídají. Někdy odlétá i druhý rodič, mláďata jsou chvíli vyplašená, klapají zobáky a skřehotají, ale potom se zklidní. Čáp-hlídač, totiž jen obkrouží nedalekou část, stále je poblíž hnízda. Někdy ovšem odlétá i druhý čáp pro potravu, malá čápata pak rychleji dostanou své krmení. Čápi si několikrát denně čistí peří, vyhřívají se na sluníčku, zkoušejí svá křídla roztahovat. A dostávají krmení od rodičů. Pak nastává fáze, kdy se mláďata učí létání. Někdy se bojí, ale to je pochopitelné. Když se ale bojí létat, mají rodiče obavy, zda s nimi mladí čápi odletí do teplých krajin. Několikrát za den se tyto fáze střídají, jeden z rodičů odlétá pro potravu, pak se vrací, krmí a poté odletí druhý. Kolem 22. hodiny se začínají chystat ke spánku, předtím si ale zase čistí peří a protahují křídla. Pak je již klid, mláďata spí a na hnízdě jsou vidět jen dospělí čápi. Tato fáze letos ještě nenastala, kdy mnoho malých čápat zahynulo, letos doufáme, že zahnízdění našich čápů bude úspěšné a vysadí další generaci mladých čápů.

                       Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení       

 

Prohlídka Heraldiky.

Již hezkou řádku let chodíme kolem jedné chalupy, na které je vždy pozvání k prohlídce Heraldiky. Z jistých skromných důvodů netrval majitel na uvedení svého jména, jelikož v obci jej každý zná a cizí návštěvníci jej snadno najdou. Rozhodnutí padlo až teprve letošního roku v květnu, kdy nebyla nejvhodnější doba na různé práce kolem zahrady a její údržby po krtčím nájezdu. Návštěva byla domluvena na odpoledne ve velkém očekávání věcí dalších. Po uvedení do obývacího pokoje musím přiznat, že oči běhaly z jednoho místa na druhé a bylo na co se dívat. Nutno podotknout, že na všechno jsem se díval z pohledu neznalce, takže nemůžu hodnotit jejich profesní zpracování.

Heraldika a její výtvarné zpracování má řadu přísných podmínek, které se musejí dodržet pro zachování její autentičnosti. Je také třeba zdůraznit, že heraldika není pouze jen vědou, ale i uměním, protože ke tvorbě a malbě znaků je zapotřebí již vypěstovaného výtvarného citu a obratné ruky. Převážnou většinu heraldiky tvoří znaky rodové a osobní. Ty najdeme jako značky vlastnictví takřka na všech nemovitostech (hrady, zámky, tvrze, městské paláce a rezidence) i na řadě předmětů jejich vnitřního vybavení. V heraldice je rozdíl mezi erbem obyčejného šlechtice a erbem království. Erby se zdobily také podle významu a hodností, které si někteří šlechtici nechávali vetknout do znaku. Úplný znak u starých a mocných rodů zobrazoval mnoho předmětů a ozdob, které dokládaly hodnost daného rodu.

Heraldika stojí na pomezí historických věd a výtvarného umění a skutečně dobří heraldici jsou zároveň vědci i umělci. Z tohoto pohledu je proto nutné se dívat na celou tuto výstavu, která představuje kolem 600 ks erbů a znaků. Jedná se o amatéra se zájmem o tuto problematiku a o to je to cennější.

                     Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení       

 

Schrollova škola a školka v Olivětíně.

 

 Bývalá Schrollova škola a školka č. p. 63.

V roce 1878 postavil Schroll v Olivětíně vlastní školu, při které byla současně zřízena školka pro děti zaměstnanců. Tato původní Schrollova škola a školka se nachází vedle kulturního parku Ozon v Olivětíně v zahradě dále od silnice.

V tomto parku se konaly koncerty, a byl zde i kulečník.

Tato budova byla po roce 1945 upravena na bytové jednotky pro zaměstnance závodu. V roce 1879 bylo vykázáno, že v závodě pracovalo celkem 112 tkalců a pomocných dělníků a dělnic. Dále to bylo 9 topičů a 4 strojníci, ve skladu pracovalo 8 dělníků. Závod měl 2 vrátné, 3 strážné, 3 uhlíře, 2 řemenáře, 1 bednáře, 9 truhlářů, v továrních dílnách pracovalo 9 zámečníků, 3 soustružníci, 5 kovářů, 2 učňové. V účtárně pracovali 4 zaměstnanci. Na bělidle pracovalo 39 zaměstnanců a dále závod zaměstnával 2 kočí a 1 pokrývače. V roce 1879 byla postavena nová barvírna, která byla vybavena příslušným zařízením a v roce 1880 jak již bylo zmiňováno, zahájila provoz. Celá továrna byla vybavena elektrickým osvětlením, které bylo zavedeno i do kanceláří. V té době byl Josef Schroll povýšen do šlechtického stavu. V roce 1893 pracovalo v Olivětíně pod vedením tří ředitelů 1949 dělníků, 1665 mechanických stavů bylo poháněno 22. parními stroji. Závod měl vlastní plynárnu a elektrárna spotřebovávala ročně 1.084 vagonů uhlí. Dlouhou dobu byl jedním z produktů zpracovávání hnědého uhlí svítiplyn. Jde o směs H2, CO, CO2 a dalších plynů, které se vyrábí zplynováním hnědého uhlí. Přes rozžhavené uhlí o teplotě 900 - 1100 °C se vede vodní pára a vzduch. Zatímco při nedokonalém spalování uhlí vzniká převážně oxid uhelnatý a uhličitý, přidáním vody a kyslíku se výsledná směs plynů obohatí o vodík a má vyšší výhřevnost. Svítiplyn se využíval hlavně v plynovém osvětlení a pro vytápění. Veřejné osvětlení svítiplynem začalo v roce 1807. Taková výroba měla velkou tradici i na našem území. Vzhledem k vyšší ceně, složitějšímu rozvodu a nebezpečí výbuchu bylo nahrazováno osvětlení elektrické.  Ze stejných důvodů se upustilo i od využití v domácnostech. Zvláštní specialitou Schrollových výrobků byla také výroba balonového hedvábí pro vzducholodě a balony pro vojenské účely. Až po smrti Josefa Schrolla v říjnu 1891 bylo registrováno 30.ochraných známek pro Schrollovy výrobky a ty byly značeny známkou D +R. Hlavním odbytištěm byla celá rakousko-uherská monarchie. Do zahraničí se vyvážely bavlněné tkaniny do Turecka, Bulharska, Srbska, Rumunska, Itálie, Řecka a Německa. Přes Hamburk byly vyváženy výrobky do Ameriky.

                            Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení        

Schrollův palác v Broumově.

 

V roce 1867 - 1868 postavil Josef Schroll dům s č. p. 239, který byl nazýván palácem a do něho se nastěhoval. V roce 1872 byla provedena první přestavba, byla v zahradě vybudována další přístavba, která sloužila jako byt pro zahradníka a kuchařky. Dále byly přistavěny stáje. V budově bylo zavedeno plynové osvětlení, ale po výbuchu plynu zde bylo v roce 1884 zavedeno elektrické osvětlení z vlastní elektrárny v Olivětíně. V roce 1885 byla provedena definitivní přestavba - byly zrušeny obchodní místnosti a celý objekt byl zřízen jako obytný. Po smrti Josefa Schrolla bydlela v objektu jeho manželka Eleonora Krieschová -Schrollová, která provedla některé přestavby v roce1901. Když Eleonora Krieschová - Schrollová zemřela v roce 1923, celý objekt odkázala městu. Po několika letech průtahů se závětí byla v roce 1931 zahájena přestavba přízemí, kde byla zřízena spořitelna.

Dnešní budovu Městského úřadu na Masarykově třídě v Broumově postavil Josef Schroll v roce 1868 jako nové representativní sídlo své firmy. Do roku 1876 tu pracovala  centrální úpravna  tkanin. Budova vlevo, na prvním snímku vila postavená pro druhou Schrollovu dceru Eleonoru. Budova byla i v dalších letech upravována pro potřeby města.

 

Pohlednice ze sbírky p. Chalupníčka.

  Pohlednice z roku 1926 zobrazuje zahradní výstavu květin ve Schrollově parku za dnešní budovou Městského úřadu.

Langrova rodina, bydlela také v Olivětíně, v budově s č. p. 156. což je dnešní základní škola v Olivětíně. Po uvalení národní správy nad Schrolovým majetkem bydlel v této vile národní správce. Později zde byly ubytovány řádové sestry a také Řekyně. V místech dnešní tělocvičny stávaly stáje pro koně a stodoly na seno.

 

Budova, kde bydlela druhá dcera Josefa Schrolla, Johana Schrollová (provdaná Langrová).

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Nový život kachních mláďat.

 

Před několika dny jsem uváděl zahnízdění čápů na pivovarském komínu, a netrvalo to tak dlouho a v těchto dnech se na zdejším opět pivovarském rybníku zrodil nový život. Nejedná se teda o čápata, ale mláďata kachny divoké. Sice si je žárlivě střežila a jakmile se někdo přiblížil, hned s nimi plavala pryč. Pokaždé je musela obeplout, aby se ujistila že jsou všechny, a pak hezky v řadě plavaly do úkrytu. I když byly neustále v pohybu, podařilo se mi jich napočítat jedenáct.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení