Městský hotel (Měšťák) Broumov

 

Jistě každý z Broumovských občanů si někdy vzpomene na dnes již zašlý Městský hotel přezdívaný jako Měšťák, na ochotu obsluhy, výbornou kuchyni a řadu různých akcí, které se zde pořádaly. Možná to připadne mnoha čtenářům podivné, proč právě dnes se zmiňuji o tomto hotelu, který má svou slavnou dobu již řadu let za sebou. Je to sice nostalgická vzpomínka na něco, co se již zřejmě nevrátí, ale byla to součást broumovského kulturního a společenského dění v té době. Píši o tom z toho důvodu, že se mi v nedávné době dostala do ruky návštěvní kniha tohoto hotelu, která dokladuje jeho dobré jméno nejen u nás, ale i u zahraničních návštěvníků, kterých nebylo zrovna málo. Na tom měl zásluhu nejen celý personál hotelu, ale je nutné připomenout i jméno jeho vedoucího pana Šolce a jeho zástupkyně paní Kohoutové.

Hotel navštívila řada známých osobností, na které si jistě mnozí vzpomenou a pro připomenutí alespoň některé z nich. Jedním z prvních zaznamenaných v návštěvní knize byl malíř Jan Špála, syn známého malíře Václava Spály. Záznam z roku 1962, V upomínku na malování a na maratonský tréning v Broumově Jan Špála.

Profesor Jan Bauch ve své knize Barvy století píše například o Janu Špálovi: " Měl jsem ve škole i syna velikého českého malíře. Milého čestného chlapce, upovídaného, prudkého v gestech, kterbaý dovedl stejně rychle mluvit jako běhat na atletické dráze. Měl jsem ho ve škole rád, patřil k dynamickému tahu školy".

 Městský hotel ( Měšťák ) byl v celém okolí znám nejen svou kuchyní a dobrouJan Špála o sobě napsal: Také jsem nemohl být malířem, protože jsem byl maratónec. To moje malé tajemství znalo jen pár zasvěcenců a přírodou nadaných talentů. Byl jsem na jedinou věc na světě nemožně nešikovný - a to právě na běhání. Musel jsem naběhat desetkrát tolik kilometrů co jiní, abych to překonal. Když jsem poprvé porazil Miloše v Krčském lese, zdálo se mi, že jsem vyhrál olympiádu. A pak jsem se dostal i do národních tabulek, sám tomu už nemohu uvěřit. Potom později, když jsem začal malovat, protože se to ode mne čekalo, maloval jsem krajinu z pohledu maratónce rozmazanou, rudou a modrou, s roztřeseným reflektorem u cíle. Maloval jsem sám pro sebe, pro své potěšení a vší silou se vyhýbal stínu svého slavného otce. Vodu jsem maloval, Otavu a Berounku a také Lipno. Stromy jsem musel malovat, protože jsem sám vyrostl vysoko na skále. Maloval jsem hvězdy a mlhoviny, protože jsem byl filozof. A také jsem maloval louky, květiny a západy slunce, protože jsem byl básník. A tak jsem snad nakonec přece jen namaloval hezké obrazy, přestože jsem nebyl malíř. obsluhou, ale i pořádáním různých akcí, ať již to byly svatební hostiny, Silvestrovské zábavy, různé společenské akce a večírky pro kolektivy, ale i pravidelné zábavy ve vinárně. Ta se nacházela v suterénu a poskytovala příjemné prostředí zrovna tak, jako vlastní restaurace. Na dokreslení předkládám i několik fotografii, které jistě potěší alespoň pohledem.

Pro připomenutí k tomuto hotelu je třeba vzít v úvahu i to, že se zde nejednalo pouze o pohostinství a poskytnutí dobrých služeb, ale byla to i výchova a příprava nových pracovníků v oboru kuchař, cukrář a pod. Za tím účelem se tu konalo i krajské kolo soutěže v těchto oborech.

Nezapomínalo se ani na bývalé pracovníky pohostinství, a jedno z takových organizované panem Šolcem se uskutečnilo na sále restaurace Střelnice. Při tomto setkání byla ohodnocena práce těchto bývalých pracovníků slovy od pana Šolce. Je to den, ,kdy jsme se sešli ve starém městě Broumově. My všichni, kteří se celý život starali o to, aby ostatní lidé se dobře cítili nejen tady, ale ve všech městech, vesničkách, i tam, kde mimo sezonu lišky dávají dobro noc, všude, kam nás osud zavál. Kdo naší práci nepoznal, často si myslí, že je to nejlehčí cesta ke zbohatnutí. Nikdo z nás se však nestal milionářem, ale většina z nás má křečové žíly.

Na ukázku ještě pár záznamů z návštěvnosti tohoto hotelu některých známých osobností.

Zdeněk Buchvadek.

Jiřina Šejbalová-.

Věra Čáslavská.

Z dalších to jsou třeba, 

Fotbalisté pražské Sparty na pozvání Sparta klubu Broumov.

Hudební skupina Kučerovci.

Dětský soubor Jožky Jabůrkové.

Dlouhá existence tohoto hotelu skončila krátce po roce 1990. Aktuální k této době je i připomenutí silvestrovských oslav a vítání Nového roku, která se v tomto hotelu konala. Tak například v roce 1972 u příležitosti těchto oslav, se do knihy návštěv zapsalo všech 88 hostů, s vyjádřením té nejvyšší spokojenosti. Ještě jednou se vrátím k jedné akci, kdy vedoucí tohoto hotelu vzpomněl jednoho na Broumovsku velmi známého hostinského pana Ottu Daňka z pivovarské restaurace v Olivětíně.

Pan Otto Daněk přišel do Broumova v roce 1950 a začínal v restauraci na Střelnici. Poté převzal Pivovarskou restauraci v Olivětíně, která se stala známou v širokém okolí pod názven " U hitlera ". O slávě této restaurace si každý může přečíst i na internetových stránkách pod názvem " Pivovarská hospoda Olivětín: od bálů až k padající omítce ", která zde byla publikována. Tato restaurace se stala i jedním z příběhů Bakaláři, kterou sepsal pan Mervart, zeť pana Daňka. Abych se ale vrátil k původnímu začátku článku o ukončení provozu Městského hotelu. V krátké době, kdy bylo odstraněno veškeré zařízení, bylo v těchto prostorách zřízeno obchodní centrum a v jedné její části i prodejna Diakonie. V současné době jsou tyto prostory opět prázdné, a podle vyvěšeného firemního transparentu má zde probíhat rekonstrukce.

Zatím budova s jejím vzhledem není tou pravou okrasou středu města.

V závěru těchto krátkých vzpomínek je třeba poděkovat paní Šolcové z Olivětína, která umožnila nahlédnout do dlouhé existence tohoto hotelu z dokumentů svého manžela a vedoucího Městského hotelu v Broumově.

 

. Nádraží Olivětín.

 

Nádraží Heřmánkovice, Olivětín z roku 1904 - výřez z pohlednice.

 

Právě k tomuto nádraží a využití jeho okolí bych chtěl uvést jednu zmínku, a to o několik desítek let později od uvedeného data. Sice uvedené roky nebudou tak přesné, ale na skutečnosti to nebude mít podstatný vliv. Kolem roku 1950 byl u toho nádraží zřízen manipulační sklad dřeva, a to bylo připravováno pro papírenský průmysl. Pro těžbu dřeva k tomuto účelu bylo vybíráno vhodné vlákninové dříví, jako je smrk, borovice, osika. Dřevo bylo pokráceno na 1 m. délky a ručně pořízem zbaveno kůry. Odtud pak bylo odváženo převážně do Krkonošských papíren. Rozvoj papírenství byl ovlivněn nejen vynálezem papírenského stroje, ale také rozvojem chemie, který umožnil výrobu papíru z celulózy získané ze dřeva. Další fáze pak již byly prováděny přímo ve výrobně papíru, kde se seká na štěpy. Potom dochází k vaření, praní, třídění, bělení, sušení. Prvovýroba je na následujících fotografiích a chodila sem pracovat řada místních občanů.

Fotografie jsou ze sbírky p. Kujanové.

Budova současného nádraží se mnoho nezměnila, pouze jsou odstraněny dřevěné stavby a v celém prostoru jsou vzrostlé stromy.

Věžní hodiny.

Věžní hodiny v dřívějších dobách řídily každodenní práci a život našich předků, protože ne každá domácnost měla své hodiny. Časem oznamovaným z věže se řídily děti při svých hrách a dospělí při práci. Ještě dnes, dříve narození s nostalgií vzpomínají, jak jim, jako dětem, maminka kladla na srdce:" až zazvoní klekání (což bylo v létě v 19 hodin), ať jsi doma!" Po té se teprve odbýval život rodiny. A co znamenají fungující věžní hodiny ve dnech 21 století? Říká se: "když bijí, vesnice žije." Zvuk jejich cimbálů bere pod svůj příkrov celý kraj tak daleko, až kam je slyšet. Je pomyslnou spojnicí předků, současníků i těch budoucích. Takový přístup je spíše zachováván na vesnicích nebo obcích. Ve městech je spíše snaha zvuk věžních hodin omezit, pro rušení zejména nočního klidu. Často jsou i případy, že se takový hodinový stroj odstaví, přestane se udržovat a jeho zkáza je neodvratná. Jedním z takových je například i někdejší kostel Zmrtvýchvstání, vybudovaný r. 1903 německou luterskou církví, dnes Církve československé husitské. Zda zdejší hodinový stroj pochází z doby vybudování tohoto kostela, nebo je starší se nepodařilo zjistit. Je ale možné, že po očištění by byl nalezen nejen letopočet jeho vzniku, ale i dílna mistra hodináře. Při původním vzhledu se jistě dalo hovořit o unikátnosti a kráse s obdivem po dlouhých letech činnosti, a to až někdy do roku 1980. Pak se o něj nikdo nestaral, celý hodinový stroj zrezivěl včetně číselníků. Jeho obnova je dnes již spíše záležitostí odborné firmy k posouzení celkového stavu.

Nad hodinami je umístěn tento nápis "Ora et labora. " Význam: "Modli se a pracuj" - heslo benediktinů. Lat. »modli se a pracuj«. Je to motto - benediktinských mnichů, které podivuhodně shrnuje benediktinský ideál života.

Oybin.

 

Z Náměstí Osvobození ve Cvikově vyráží pravidelně dvakrát týdně v úterý a ve čtvrtek v měsících červenci a srpnu výletní turistický vláček. 

Cvikov náměstí

Ten vás odveze do německého Jonsdorfu k Motýlímu domu nebo až do lázeňského městečka Oybin. 

Jonsdorf u Motýlího domu ..

Zde vás čeká prohlídka skalního města, starý gotický hrad a klášter postavený na mohutné pískovcové stolové hoře. Tento hrad nechal zbudovat Karel IV. jako své původní sídlo.  V Německu si každý účastník hradí sám veškeré vstupy, občerstvení apod. Výletní trasy nejsou hromadně organizovány průvodcem, zajištěna je pouze doprava. Počet míst ve vláčku je omezen na 56 míst. Časový prostor na prohlídku Oybinu je cca 4,5 hodiny. V místě je možné navštívit různá bistra, občerstvení a kavárny. Využít je možné i místní turistický vláček, který vás proveze okružní jízdou po Oybinu, přes ZOO až ke hradu. 

Horský expres přijede k nádraží v Oybinu. Pěší cesta ke hradu je cca 1,5 km, částečně po schodech. V Jonsdorfu Horský expres pouze zastaví a pokračuje rovnou v cestě do Oybinu. Návštěvníci, kteří se rozhodnou vystoupit v Jonsdorfu, mohou po prohlídce Motýlího domu buď zůstat v Jonsdorfu a navštívit třeba skalní město či krytou halu s různými atrakcemi pro děti Kindertobeland. Odpoledne znovu nastoupí do Horského expresu a dojedou do Cvikova.

Půjdete-li na hrad, (využít můžete i okružní jízdu městečkem místním vláčkem), projdete městečkem až k evangelicko-luteránskému kostelíku. 

Tady začínají schody, po kterých kolem kostela příjdete ke vstupu do hradu. Většinou je kostel otevřený a stojí určitě za prohlédnutí.

Skála Oybin (515 m n.m.) nad městem, kde se nachází hrad a klášter, ohromí svojí velikostí. Na hřebenech v okolí města je několik pozoruhodných skalních útvarů. Ta se začíná psát někdy ve 13. století a z této doby se dochovala jen torza prvního opevnění. Mezi roky 1311 až 1316 zde vládne Jindřich z Lipé, který nechal vybudovat silné opevnění v podobě mohutných hradeb.

Život kolem nás.

Život má různé podoby, a proto je dobré se podívat také na život kolem sebe.

Před bouřkou.

Východ slunce.

                         "Život je čekání na to, kdy se naše sny změní ve skutečnost". Victor Hugo

 

                      

                    

Poslední pracovní řád firmy Benedikta Schrolla.

 

Okupačním poměrům byl přizpůsoben i poslední pracovní řád firmy Schroll, který byl vypracován někdy počátkem roku 1941 s přihlédnutím k nacistické ideologii. Od vedoucího závodu, úředníků i dělníků se zásadně vyžadovala věrnost nacistickým ideálům a to, aby se zájmy závodu zcela ztotožňovaly. Tento pracovní řád se vztahoval na všechny závody, tkalcovnu v Olivětíně, přádelnu v Meziměstí a tkalcovnu v Olešnici v Orlických horách. Pracovní řád byl schválen Říšským pověřencem pro práci.

 

Po Mnichově se Broumovsko ocitlo v Sudetech a Schrollův podnik opět vstoupil do válečných služeb, tentokrát německé třetí říše. Vstupem USA do války podnik ztratil veškerá zámořská odbytiště. Od roku 1942 začala meziměstská přádelna sloužit výrobě leteckých pum firmy Messap. Zabrala celou polovinu továrního areálu, který byl v důsledku hospodářské krize již počátkem 30. let mimo provoz a sloužil jako sklady.

 

V září  roku 1944 vyrostla v Meziměstí z nařízení německého místodržitelství nedaleko továrny pobočka pracovního tábora Gross Rossen, jehož zajatci zde byli nasazeni na válečnou výrobu. Pracovní tábor se nacházel na jihozápadním okraji města. Tábor sestával z 30 dřevěných baráků. Byli zde ubytováni francouzští civilní dělníci s rodinami z Elsaska - Lotrinska, zaměstnaní v továrně Messap. Tábor fungoval od listopadu 1943 do 5.5. 1945. V den osvobození se v táboře stále nacházelo na 1000 Francouzů, kteří byli odvezeni dvěma zvláštními vlaky do Francie. Po válce zde byli internováni Němci určeni k odsunu.

 

Jeden z dalších pracovních táborů se nacházel na jižním okraji Broumova, proti mlékárně na pravé straně silnice z Broumova do Martínkovic. Byli zde umístěni totálně nasazení mnoha národností, kteří pracovali u firmy Messap - Junghans ve Velké Vsi. Trvání tohoto tábora bylo od roku 1943 do května 1945. Průměrné osazení bylo 700 - 800 osob. Táborem prošlo 75% Francouzů, 10% Poláků, 9% Čechů, 5% Holanďanů a 1% Rusů. Zemřelo 8 - 10 Francouzů. V den osvobození se v táboře nacházelo 700 osob. 7. května 1945 byl tábor před postupující Rudou armádou rozpuštěn a dělníci se rozešli. Po válce zde byl pracovní tábor pro Němce.

Od počátku 90. let 19. století začalo pronikat na Králicko nové hospodářské odvětví - tovární textilní výroba. Králicko nabízelo tehdy modernímu továrnímu průmyslu vhodné podmínky, tzn. silniční a železniční spojení a nacházel se tu dostatek kvalifikovaných pracovních sil. Základem této výroby bylo zpracování bavlny. Jako poslední ze tří továren v tomto regionu byla vybudována tkalcovna bavlny Benedikta Schrolla z roku 1909 s přibližně 300 zaměstnanci v Dolní Lipce. Továrna vznikla v objektu bývalého mlýna. Od roku 1941 zde sídlila firma Dehler na výrobu šatů a uniforem pro armádu.

Textilní produkci si za války zčásti zachoval pouze Olivětín. Jeho novým programem se stalo padákové hedvábí a opět se osvědčily dodávky vojenských uniforem, zčásti šitých z kopřivových vláken. Polovinu výrobních prostor Olivětína zabrala berlínská DeutscheTelefonwerkeundKabelindustrie s výrobou vojenských polních telefonů.