Mlýn Dřevíček.

 

Mlýn se nachází v Horním Dřevíči u Stárkova v Kladském pomezí na severu Královéhradeckého kraje v jižní části CHKO Broumovsko. V samotném úvodu prohlídky Vás přivítá příjemný pan mlynář, který seznámí návštěvníky s historií mlýna, jeho technologii, zařízením a jakým způsobem se mele obilí. Nakonec spustí mlýn do provozu. Mlýn Dřevíček zde stojí už téměř 90 let. Jeho předchůdce, v podobě větší roubené chalupy, zde, dle odborného posudku z dobových fotografií, stál dokonce celých 200 let. Tento starý a značně zchátralý objekt koupil v roce 1917 mladý, čerstvě vyučený a po vlastním podnikání toužící mlynář Ladislav Baudyš, a v roce 1919, těsně po 1. světové válce, se rozhodl, že si postaví mlýn nový. Tak tehdy došlo k jeho první větší přestavbě.

Další větší zásah do konstrukce mlýna, který už vedl k získání jeho současné podoby, nastal v roce 1932, kdy dosavadní vodní kolo nahradila Francisova turbína o výkonu 11 koňských sil. Pro případ nedostatku vody si mlynář pořídil i pomocný elektromotor o přibližně stejném výkonu.

Jelikož ani po změně v roce 1989 nedošlo na objektu k žádným úpravám, zůstal mlýn zachován v podobě z roku 1941, kdy došlo k jeho první nucené odstávce. Původní zařízení proto sestává především ze dřeva, železa, kůže a tkaniny.

Při prohlídce je vidět řadu řemenů, které přes malé i velké řemenice roztáčejí větráky, soukolí loupačky, mlecí válce, šnek míchačky, excentr vysévače a další zařízení.

Mlýn spolehlivě sloužil ke spokojenosti jeho majitele až do začátku druhé světové války. Ladislav Baudyš měl všechny známé a příbuzné na české straně a občas jim semlel to, co si přinesli na zádech oklikou přes les. To ale neušlo "všímavým" místním, a tak při nenadálé razii gestapa byl dne 20. září 1941 mlynář zatčen. Mlýn byl zapečetěn, zásoby odvezeny, a mlynář po rychlém soudu eskortován do věznice. Nejdelší čas strávil v německém Ebrachu. Ze zajetí jej 14. dubna roku 1945 osvobozuje americká armáda.

Poslední navštívenou místností bylo zařízení kuchyně s chlebovou peci z roku 1925. V červenci a v srpnu na každé úterý a pátek se peče čerstvý žitno-pšeničný chléb, jehož základem je žitný kvas (bez přidání kvasnic). Receptura k výrobě tohoto chleba vyžaduje několikahodinovou přípravu. Takto připravený a upečený chléb ani po delším skladování neplesniví. Voní po žitu, je zdravý a dobře stravitelný.

Na další video, které bylo natočeno ČT pro pořad "Zázraky přírody", se můžete podívat na odkazu.  Zapnout zvuk.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10214135017-zazraky-prirody/bonus/18351-mlyn

                    Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Kamenický Šenov, muzeum skla.

 

Šenov je nejen městem skla, ale i svítidel. Je to především zásluhou prácheňské rodiny Palmeů, která zahájila výrobu lustrů v roce 1724. O proslulost města se zasloužila také zdejší nejstarší sklářská škola světa, založená roku 1856. Slavnou minulost sklářské výroby dokládají i předměty soustředěné ve sklářském muzeu.

Model sklářské pece.

K nejzajímavějším a nejobdivovanějším exponátům patří skleněná židle, vyrobená místní firmou Eliase Palmeho v 90. letech 19. století na přání indického maharadži z Hajdarábádu.

"Koně v bouři"

                                  Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Vrabci v trní.

 

Konec roku je pro nás časem, kdy si schovaní v teple užíváme hojnosti svátečního stolu. Zato zpěvní ptáci mají v zimě spoustu starostí se sháněním potravy i úkrytu před mrazivým a nevlídným počasím

 

                                     Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Od ruční práce k mechanizaci.

 

V roce 1841 vykázal Benedikt Schroll, že zpracovává na ručních stavech bavlněnou přízi. Prostory, ve kterých byly stavy umístěny, byly v okolí Broumova, takže kontrola byla velmi obtížná. Proto v roce 1856 podal Benedikt Schroll žádost o povolení mechanické tkalcovny v Broumově, Olivětíně. Budova měla mít přízemí, mezipatro a dvě poschodí. V budově mělo být ve dvou řadách rozmístěno 220 stavů poháněných jednak parním strojem, jednak vodní turbínou z blízkého mlýnského náhonu. Po vydání povolení byla stavba ihned zahájena a již na počátku příštího roku pracovalo v továrně 110 mechanických stavů poháněných turbínou. Pro potřeby rozsáhlých staveb, které byly v dalších letech prováděny, bylo nutné zabezpečit stavební materiál tj. hlavně cihly.

Částečný  pohled na cihelnu.

Částečný pohled na zařízení cihelny s přepravními vozíky, a přemostění silnice v Benešově pro lanovou dráhu. Fotografie z roku 1957, ze sbírky p. Saukla Pavla.

Tato cihelna byla postavena za nynější školou v Olivětíně, ale na katastru Heřmánkovice. Hlína se těžila v Benešově, který byl součástí obce Heřmánkovice, a lanovkou byla dopravována do cihelny. Zde se mimo klasických cihel vyráběly i tak zvané půdovky. Provoz cihelny byl ukončen v roce 1959. a na krátkou dobu v některých částech cihelny byly sklady ovoce a zeleniny. Po přestěhování skladů do prostorů městského pivovaru v Broumově cihelna postupně chátrala, až byla zcela zlikvidována.

Fotografie cihelny kolem roku 1970, kdy byl celý objekt zlikvidován a v pozdějších letech tu byly postaveny garáže. Fotografie poskytl p. Josef Vlček ml.

Další podrobnější informací o cihelně, zpracovanou p. ing. Gabrielem. Josef Edler von Schroll 15. dubna 1877 koupil od manželů Marie a Josef Hitsfeldových v Heřmánkovicích velké jíloviště pro vybudování polní cihelny. Zřízení stavby s jednou polní pecí a dvěma sušícími komorami, razičkou, dvěma dosoušecími pecemi, hliníkem a kolnou oznámil Schroll okresnímu hejtmanství dne 15. června 1878. V tomto roce byla cihelna rozšířena o kruhovou pec.

Kolaudace se konala dne 16. června 1881. V březnu 1882 bylo denně vyraženo 8.000 ks. cihel, v srpnu již pracovaly dva razící stroje s výkonem 24.000 - 30.000 kusů cihel. Pohon strojů zajišťovala lokomobila o síle 12 HP. Aby kruhová pec zvládla vypálit 150.000 ks. velkých cihel, musela být rozšířena. V prvním patře pece se nacházela sušárna pro 30.000 kusů čerstvých cihel. Provoz byl dále posílen několika novými stroji. Pohon nyní zajišťoval parní stroj o síle 30 HP. V sezóně pracovalo 80 lidí, v zimě polovina. Ročně se vyrobilo okolo 3 milionů kusů cihel různého formátu - půdovky, děrované cihly, obkladačky, zdící cihly, dlažba a trubky o světlosti 50 až 130 mm. Třetina až polovina se vyvážela mimo území okresu Broumov. Pomocí válečkového dopravníku o délce dráhy 800 m. dopravuje se cihlářská hlína k válcům a lisům, které denně vyprodukují 40.000 cihel. Roční výrobu možno odhadnout na několik milionů kusů.

Ve dvacátých letech 20. století byla také zřízena lanová dráha na dopravu jílu od benešovského potoka. Po znárodnění cihelny v roce 1945 a odsunu majitele byl správcem Josef Chvojka (v letech 1945 - 1948), který přivedl do cihelny v roce 1945 celé osazenstvo z řad cihlářských dělníků. V roce 1947 se o cihelnu ucházel ONV Broumov. Při jednání se MNV Heřmánkovice cihelny zřekl a tak ONV cihelnu převzal. (Okresní průmyslový kombinát Broumov - okresní podnik místního hospodářství). Ta byla ve špatném technickém stavu - hlavně strojní zařízení. Veškeré stroje poháněl již zastaralý parní stroj a lanová dráha, po které se dopravoval cihlářský jíl z Benešova, byla poháněna dieselovým motorem.

V roce 1955 jsou veškeré staré stroje na výrobu vyměněny za výkonnější. V objektu byl postaven transformátor a stroje jsou poháněny elektrickými motory. Cihelna nepracovala na plný výkon, což bylo zaviněno zastaralým zařízením a jeho pomalu postupující výměnou. Po odchodu pana J. Chvojky se odborné dělnictvo rozešlo a ze starého osazenstva zůstali jen tři dělníci. Střídali se zde nekvalifikovaní dělníci, mnohdy se špatnou pracovní morálkou a i výměna vedoucích byla častá. Začátkem roku 1956 byla provedena další výměna starých strojů, do hliniště byl dodán nový bagr na dobývání cihlářské hlíny a do cihelny nový kráječ cihel s denní kapacitou 28.000 kusů cihel. Současně byl opraven komín, postaven zásobník na zimní pálení cihel pro 750.000 kusů. Cihelna byla v roce 1957 začleněna do krajského podniku Pohorské cihelny - (Krajský podnik místního hospodářství se sídlem v Náchodě). Během roku se zde vystřídali tři vedoucí. Od 1. ledna 1959 je cihelna zařazena do národního podniku Polabské cihelny, podnikové ředitelství Hradec Králové. Počátkem šedesátých let 20. století cihelna zanikla. Lanová dráha byla demontována a řada budov odstraněna.

Kruhová pec (údajně byla také využívána jako sklad n. P. Zelenina) byla v osmdesátých letech zbourána a na jejím místě stojí dvě řady garáží. Hliniště v Benešově sloužilo jako skládka městského odpadu a v osmdesátých letech bylo rekultivováno. Dnes je zde pole.

Celkový pohled.

 

Mnohá opatření, ke kterým vedení n. p. sáhlo, vedlo ke zvýšení efektivnosti výroby. V sedmdesátých letech to byla obnova zastaralých provozů. Tak byly v letech 1969 - 1975 prováděny rekonstrukce závodu 08 Police nad Metují a 01 Olivětín. V Polici nad Metují byla po rekonstrukci vybudována první bezvřetenová přádelna v ČSSR. V závodě 01 Olivětín to byla v letech1967 rekonstrukce tkalcovny sálu 2. a instalace nových stavů ES -

2. V roce 1970 po zrušení stavů Hrdina na tkalcovně sálu 1. instalace automatických stavů Rütti a posléze v letech 1974 - 75 vybudování největší žakárské tkalcovny v Československu se stavy Sulzer. Sedmdesátá léta nepřinesla moderní technologie jen do výrobních hal, ale také do administrativy podniku. V roce 1972 to byl historicky první počítač, obří Celatron, zabírající celou kancelář, který dal základ vlastnímu výpočetnímu středisku podniku Veba, a v roce 1979 poslal teletext mezi závody první zprávu. V letech 1974 až 1976 došlo v olivětínské tkalcovně k modernizaci strojního vybavení, byly zavedeny skřipcové stavy Sulzer a také nová klimatizace výrobních prostor, zajišťující stálou teplotu a vlhkost v technologicky stanoveném rozmezí. V této souvislosti bylo nutné také instalovat nový šlichtovací stroj na provoze přípravny, na kterém se provádělo šlichtování osnovních válů právě pro tyto nové stavy. 

Velkých změn se dočkal i provoz úpravny, který byl v té době snad nejzastaralejším provozem závodu. Jen na ukázku, jaká zařízení byla v té době používána. Na provoze truhlárny byly zhotovovány kádě pro provoz úpravny, do kterých bylo ukládáno v provazci zboží pro další úpravu. Tyto kádě se na truhlárně sestavily, poté se jednotlivé díly očíslovaly, káď se rozebrala a znovu sestavila na provoze úpravny v místě jejího určení.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení.

Volavky.

 

Jednoho dne jsem zahlédl na zasněžené louce několik volavek, které stály a sledovaly okolí. K pořízení dalších fotografií volavek jsem se vrátil ještě další den, se snahou lepších záběrů než tomu bylo předcházející den. Protože jsem věděl, do kterých míst se vracejí, obrnil jsem se trpělivostí a čekal na jejich přílet částečně ukrytý v porostu stromů na okraji louky. Jestli se to podařilo k lepšímu, je na následujících několika záběrech. Více záběrů jsem už nepořídil, protože zaznamenaly můj pohyb a opět odlétly. Volavka popelavá je velikostí i postavou podobná čápu. Svrchní strana těla je šedě popelavá, černý proužek nad okem je zakončen ozdobnými pery jak u samic, tak u samců. Na voleti má prodloužené peří. Za letu poznáme volavku podle "esovitého" krku. Volavky jsou částečně tažné. V mírných zimách se však můžeme setkat s volavkami po celou zimu. Když leží sníh a stojatou vodu pokrývá led, loví volavky na potocích a ve stokách. Jsou ovšem značně vyhublé. Volavky žijí v koloniích, není to ovšem pravidlem. Každý rok se objevují i ojedinělé páry. Hlavní potravou volavky jsou různí vodní živočichové, především rybky, žáby, ale i menší ptáci, měkkýši, myši, hraboši a větší hmyz. Rybáři mají na volavky spadeno. Ještě štěstí, že tento pták je tak bystrý a plachý. Má velkou únikovou vzdálenost a není snadné se k němu přiblížit. Volavka byla dříve pronásledovaná jako významný škůdce. Dnes je ve většině evropských států chráněna a její stavy se opět zvyšují.

 

Volavka popelavá.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení