Loutkové divadlo BRUM - Broumov 5. část

 

Po technické stránce bylo divadélko na velmi dobré úrovni. Zvuková část byla vybavena mikrofony, gramofonem a magnetofonem, zesilovačem, který posílal zvuk do reproduktorů v sále ukrytých u stropu v osvětlovacích rampách. Pak dřevěný stroj s klikou a pruhem plátna na kvílení větru a meluzíny, tabule plechu na imitaci hromu za bouřky. A nádherný elektrický gong, čtyřhlasý, vyrobený amatérsky z měděných tyček a cívek z telefonních sluchátek. Zněl ale nádherně, samozřejmě přes zesilovač a reproduktory. Za jevištěm byl poměrně velký sklad pro kulisy se spoustou krásných kulis a dílna pro jejich výrobu, nad tímto skladem pak klubovna pro herce, která sloužila pro čtené zkoušky a jiné schůzky loutkářů.

1963 - ze hry "Ďáblův most". Stálá scéna Velká Ves.

Za rampami pro vodění loutek byl prostor pro zavěšení loutek. Bylo jich snad 70 nebo určitě více, velké byly asi 40-60 cm a asi 2 metry vodících nití k vahadélku. Byly zde loutky jako král, královna, princezna, Honza, Kašpárek, čarodějnice, vodníci, rytíř, čaroděj, smrtka, Jeníček a Mařenka, čerti i sám Lucifer, drak, kůň, bába s nůší, dědek, kostlivec, starý voják, kouzelný dědeček, a mnoho dalších postav a i zvířátek.

K tomu ve skladě mnoho scénických rekvizit jako různý nábytek, kamna, oheň pod kotlem, ohniště v lese, rakev, sud, nádobí a nářadí i hudební nástroje pro loutky a jiné a jiné. Hlediště bylo pro děti uspořádáno geniálně stupňovitě, aby děti dobře viděly i vzadu, kapacita snad 150 diváků, sál po stěnách obložen textilem a koženkou kvůli zatlumení akustických odrazů, stěny přecházely ve strop zaoblením, pod kterým byla světelná "vana" se žárovkami a reproduktory, takže světlo se zvukem byly příjemně šířeny do hlediště. Na zadní straně hlediště ještě dvě okénka z promítací kabiny, takže zde mohly být i promítány filmy, a dveře, kudy se vcházelo z vestibulu se šatnou s věšáky jako v řádných divadlech. Na stěnách byly dětské pohádkové obrázky malované na skle, zezadu prosvěcované žárovkami. Zde byly také vchody do toalet, umyvadla s teplou i studenou vodou. Toalety, které byly určeny pro děti, byly vybaveny dětskými splachovacími mísami. Celé divadlo bylo vytápěno parou ze závodu VEBA a topilo se nepřetržitě, jak šel třísměnný provoz závodu, takže kdykoliv i v zimě bylo možno zkoušet i hrát. Z toho je vidět, že tato scéna byla doslova unikátem nejen v okrese a je veliká škoda, že již nebyla znovu obnovena. Scéna fungovala díky neomezenému sponzorování (i když tehdy se to tak nejmenovalo) ZV ROH podniku VEBA, i samotným podnikem.

 

1964 - Naplněné hlediště stálé scény Velká Ves při hře "Káčátko"

Herci i veškerý personál pracovali sice naprosto zdarma v rámci svého "koníčku", ale veškeré potřeby jako žárovky do místností i reflektorů, barvy na kulisy, dřevěné desky a překližky, plechy, hřebíky, šrouby, textil na převleky loutek i scénu, elektrické kabely, zásuvky, rozdvojky, pásky na magnetofon, elektrickou energii a teplo, případně i nějaké opravy budovy či zařízení, to vše neprodleně a bez problému Veba uhradila, či zařídila. Dokonce úklid v divadle prováděly uklízečky závodu. Sál byl totiž také používán pro různá podniková školení. 

Zdá se vám to vše nepravděpodobné?, ale je to pravda. Jako soubor jsme se scházeli jednou, ale často i dvakráte týdně ve všední dny, zkoušeli a o víkendech, (vždy v zimním období) jsme hráli. Pamatuji roky, že za zimu byly i tři premiéry, a opakovaná představení, jak na scéně domácí, tak i zájezdy do jiných divadélek. V paměti mi zůstávají vzpomínky na zájezd do již neexistujícího divadélka v Meziměstí na "Vyhlídce", kam jsme kulisy, rekvizity a sebe stěhovali na korbě půjčeného dodávkového auta.

Meziměstí - divadélko na Vyhlídce.

Dále divadelní představení v Šonově ve škole, kam jsme se přemisťovali pěšky (cca 8 km) a loutky a rekvizity vezli na vozíku žebřiňáčku. Rovněž jsme si hodně užili na zimním zájezdu do Jánských lázní, kde jsme hráli pro dětské pacienty a kde se nám porouchalo rovněž půjčené skříňové auto značky ROBUR tak, že jsme po představení museli zpět odcestovat vlakem, což znamenalo pěší cestu do Svobody nad Úpou ve sněhu. Ale byli jsme mladí a náladu nám nic nezkazilo.

Fotografie spadá do let, kdy v tomto prostoru stávalo loutkové divadlo, dnes parkoviště a. s. Veba. Vpravo autobusové nádraží.

Navazování kontaktu pomoci loutky je o to snažším, že odpadá běžná nejistota a ostych při setkání s cizím dospělým člověkem. Kontakt s dítětem nenavazuje přímo dospělý člověk, představující, že je princ, nýbrž ,,princ sám“ (loutka, již nelze podezírat,že si po představení půjde dát tlačenku s cibulí). A to navzdory faktu, že dítě si při hře (vlastní i sledované) stále uvědomuje obě roviny, které tu jsou: rovinu fikce (mluví k nám princ, ježibaba či král) a rovinu reality ( je to předmět, kus dřeva, látky, kůže, kterým někdo hýbá a mluví za něj). Známe ze života příhody, kdy dítě zamíchá vařečkou polévku a pokračuje ve hře, v níž je tatáž vařečka princeznou. Samozřejmě, že zvlášť dnes, kdy jsou děti zvyklé dostávat v televiznícch a filmových pořadech kouzla, zázraky a neuvěřitelné „skutečnosti“ předvařeny a naservírovány na zlatém podnose naturálnosti, obdivují mnohé hlavně co nejopravdivější divadlo. 

Bourání továrního komínu Veba Olivětín.

 

Od 2. července 2014 se začalo s bouráním továrního komínu závodu VEBA v Olivětíně u bývalé teplárny. V tomto prostoru stávala stará kotelna s komínem, který byl v 50 letech odstřelen. Bezprostředně po vyklizení se začalo se stavbou nové teplárny a nového komínu. Jeho výška je 76 m. ačkoliv měl mít 80 m. Jeho snížení bylo zapříčiněno nehodou a jeho výstavba byla ukončena na uvedených 76 metrech. Provoz teplárny zabezpečoval závod nejen elektrickou energii, ale také teplem a to i pro okolní bytové domy, včetně sídliště v Olivětíně. Provoz teplárny byl ukončen zavedením plynofikace. Na konci roku 2001 byla uvedena do provozu nová plynová kotelna. Tím byla dokončena činnost Olivětínské teplárny, která spalováním hnědého uhlí, byla značným znečišťovatelem ovzduší.  

              Plynové hospodářství ve VEBĚ Olivětín tím završilo další etapu plynofikace.

 

Poslední ucelený pohled na teplárnu s komínem.

Tady je již zahájení postupné stavby lešení, která pokračuje až k vrcholu komínu.

Loutkové divadlo BRUM - Broumov 4. část

 

                                                                 Historická maringotka.

"Dne 3. února roku 1820 dostal loutkařské oprávnění pro Čechy Johann Strum z Broumova, s podmínkou, že jeho děti, měl jich pět, dá vyučit obecně prospěšnému zaměstnání, než je loutkové divadlo". To jsou první záznamy o hraní loutkového divadla v Broumově. 

Následují vzpomínky některých loutkářů na toto divadélko: Začalo to zcela nevinně. V roce 1958, a to mi bylo 12let, jsem v Broumově v areálu VEBY Velká Ves, objevil překrásné loutkové divadlo. Nějak přes známé herce jsem se dostal také do zákulisí, ocitl se v pohádce a byl jsem chycen. To byla první etapa. Trvala do roku 1972. Začalo to zcela nevinně. V roce 1958, a to mi bylo 12let, jsem v Broumově v areálu VEBY Velká Ves, objevil překrásné loutkové divadlo. Nějak přes známé herce jsem se dostal také do zákulisí, ocitl se v pohádce a byl jsem chycen. To byla první etapa. Trvala do roku 1972. 

Loutková scéna v areálu textilního podniku VEBA Velká Ves vznikla ve druhé polovině padesátých let přestavěním bývalého kuželníku na divadélko. Tvůrci tohoto divadla byli páni Josef Hejnyš, Josef Teplý, Josef Řehák a František Šrůtek. Vesměs zaměstnanci podniku VEBA. Ale i další zaměstnanci cechu údržby tohoto podniku. Protože tato budova již neexistuje – byla zcela zničena katastrofickou povodní v roce 1979, je zcela na místě o ní informovat současnou veřejnost, protože od té doby již nikdo něco tak úchvatného a pro dětskou duši potřebného nevybudoval, přesto, že technické možnosti jsou dnes daleko větší, avšak o to menší je ochota i možnost něco takového financovat. Na svoji dobu to byla jistě nejpříjemnější a nejkouzelnější scéna nejen v Náchodském okrese, což jsme mohli i posoudit při zájezdech s představeními do jiných míst okresu i mimo něj.

Starší, střední a mladá generace před objektivem po zkoušce hry "O veselém hrobaři". Stálá scéna Velká ves.

Loutková scéna byla postavena universálně pro vodění loutek seshora - tzv. marionet, tak i pro loutky se spodním vedením, javajky, maňásky, stínové loutky. V zahloubené "vaně" pod a před jevištěm bylo sezení s výhledem na jeviště pro herce, kteří mluvili loutky, s mikrofony a světélky na text. Scéna byla poměrně velmi hluboká, což umožňovalo mnoho pohádkových efektů, vybavena světelně velice bohatě, přední barevné osvětlovací rampy horní i dolní, zadní barevné osvětlovací rampy horní i dolní, boční barevné rampy a ještě asi 10 reflektorů včetně dvou "bodáků", a mrakostroj k promítání různých plynoucích oblak. Ke všemu barevné filtry skleněné i foliové, a vše zapojeno přes reostaty pro pomalé stmívání a rozsvěcení. Nasvítit scénu se dalo opravdu pohádkově.

Loutku, která nehybně leží, vnímá dítě jako hračku. Vezme- li ji někdo do ruky a hraje s ní, většinou se dítě lekne, bojí se, vnímá ji jako oživlého tvora a k loutce přistupuje opatrně, nedůvěřivě, až bázlivě a dlouho trvá, jedná li se o marionetu, než se k ní přibliží. A když ji vezme do ruky, je to jakoby bralo za ruku dospělého člověka. A slyší-li hlas vodiče, vnímá jeho slova jako slovo loutky. Marioneta je dítěti nejblíž právě pro tu svou zmenšeninu člověka. A marionioné divadlo je, podle mého názoru, také dětskému chápání nejbližší. Hrané v kukátku, je to mikrosvět, kterému dítě věří, má jej nejraději a dokonce i větší děti jej označují za jedniné správné divadlo. Je to pro dítě mikrosvět světa dospělých. Vidí v něm asi samy sebe a ztotožňují se s ním. Splní-li ovšem podmínky, že představení je čitelné a pro ně srozumitelné. Loutka dítěti svět dospělých přibližuje a vykládá mu ho.

Loutkové divadlo BRUM Broumov 3. část

                                                      

                                                                   Úvodní list kroniky

Čtyři roky pak odpočívali dřevění herci v bednách. V roce 1958 přišli stále mladí veteráni loutkového divadla s návrhem vybudovat divadlo z bývalého kuželníku. Dlouho se nerozmýšleli a po usilovné práci již za osm měsíců, v říjnu 1959 zahájili provoz divadla, které se svolením patrona závodu VEBA 02 převzalo jméno" Loutkové divadlo dr. Zdeňka Nejedlého". Při výstavbě tohoto zařízení bylo členy divadla odpracováno více jak 7 tis. brigádnických hodin. O výstavbu nové scény se nejvíce zasloužili Josef Hejnyš, Josef Řehák, Josef Teplý a František Šrůtek, vesměs zaměstnanci podniku VEBA. Ale i další zaměstnanci cechu údržby tohoto podniku.

 

V roce 1959 kdy byl zahájen provoz divadla, se hrály hry Perníková chaloupka, Káčátko, Dvě Maryčky, Ostrov splněných přání. V režii se střídali p. Hevera, Jiří Volhejn, Jaroslav Holeček. V té době zajížděl soubor na vystoupení do Olivětína a okolních měst - Žacléře, atd.

                                               Jeden z prvních zápisů do kroniky.