Loutkové divadlo BRUM - Broumov 4. část

 

                                                                 Historická maringotka.

"Dne 3. února roku 1820 dostal loutkařské oprávnění pro Čechy Johann Strum z Broumova, s podmínkou, že jeho děti, měl jich pět, dá vyučit obecně prospěšnému zaměstnání, než je loutkové divadlo". To jsou první záznamy o hraní loutkového divadla v Broumově. 

Následují vzpomínky některých loutkářů na toto divadélko: Začalo to zcela nevinně. V roce 1958, a to mi bylo 12let, jsem v Broumově v areálu VEBY Velká Ves, objevil překrásné loutkové divadlo. Nějak přes známé herce jsem se dostal také do zákulisí, ocitl se v pohádce a byl jsem chycen. To byla první etapa. Trvala do roku 1972. Začalo to zcela nevinně. V roce 1958, a to mi bylo 12let, jsem v Broumově v areálu VEBY Velká Ves, objevil překrásné loutkové divadlo. Nějak přes známé herce jsem se dostal také do zákulisí, ocitl se v pohádce a byl jsem chycen. To byla první etapa. Trvala do roku 1972. 

Loutková scéna v areálu textilního podniku VEBA Velká Ves vznikla ve druhé polovině padesátých let přestavěním bývalého kuželníku na divadélko. Tvůrci tohoto divadla byli páni Josef Hejnyš, Josef Teplý, Josef Řehák a František Šrůtek. Vesměs zaměstnanci podniku VEBA. Ale i další zaměstnanci cechu údržby tohoto podniku. Protože tato budova již neexistuje – byla zcela zničena katastrofickou povodní v roce 1979, je zcela na místě o ní informovat současnou veřejnost, protože od té doby již nikdo něco tak úchvatného a pro dětskou duši potřebného nevybudoval, přesto, že technické možnosti jsou dnes daleko větší, avšak o to menší je ochota i možnost něco takového financovat. Na svoji dobu to byla jistě nejpříjemnější a nejkouzelnější scéna nejen v Náchodském okrese, což jsme mohli i posoudit při zájezdech s představeními do jiných míst okresu i mimo něj.

Starší, střední a mladá generace před objektivem po zkoušce hry "O veselém hrobaři". Stálá scéna Velká ves.

Loutková scéna byla postavena universálně pro vodění loutek seshora - tzv. marionet, tak i pro loutky se spodním vedením, javajky, maňásky, stínové loutky. V zahloubené "vaně" pod a před jevištěm bylo sezení s výhledem na jeviště pro herce, kteří mluvili loutky, s mikrofony a světélky na text. Scéna byla poměrně velmi hluboká, což umožňovalo mnoho pohádkových efektů, vybavena světelně velice bohatě, přední barevné osvětlovací rampy horní i dolní, zadní barevné osvětlovací rampy horní i dolní, boční barevné rampy a ještě asi 10 reflektorů včetně dvou "bodáků", a mrakostroj k promítání různých plynoucích oblak. Ke všemu barevné filtry skleněné i foliové, a vše zapojeno přes reostaty pro pomalé stmívání a rozsvěcení. Nasvítit scénu se dalo opravdu pohádkově.

Loutku, která nehybně leží, vnímá dítě jako hračku. Vezme- li ji někdo do ruky a hraje s ní, většinou se dítě lekne, bojí se, vnímá ji jako oživlého tvora a k loutce přistupuje opatrně, nedůvěřivě, až bázlivě a dlouho trvá, jedná li se o marionetu, než se k ní přibliží. A když ji vezme do ruky, je to jakoby bralo za ruku dospělého člověka. A slyší-li hlas vodiče, vnímá jeho slova jako slovo loutky. Marioneta je dítěti nejblíž právě pro tu svou zmenšeninu člověka. A marionioné divadlo je, podle mého názoru, také dětskému chápání nejbližší. Hrané v kukátku, je to mikrosvět, kterému dítě věří, má jej nejraději a dokonce i větší děti jej označují za jedniné správné divadlo. Je to pro dítě mikrosvět světa dospělých. Vidí v něm asi samy sebe a ztotožňují se s ním. Splní-li ovšem podmínky, že představení je čitelné a pro ně srozumitelné. Loutka dítěti svět dospělých přibližuje a vykládá mu ho.