Loutkové divadlo -BRUM. 8. část

Do těchto let spadá i začátek působnosti Jardy Dařbujána v tomto loutkovém divadle o kterých se zmiňuje v dalších řádcích. Když za ním a Milou Morávkem někdo přišel a vypravoval o loutkovém divadle. A že potřebují někoho, kdo by dělal zvuk a osvětlení. A že tam je príma parta a hezká děvčata a mnoho legrace.

Slovo dalo slovo, a s Milou Morávkem jsme se rozhodli, že to zkusíme. Při první návštěvě v divadélku jsme zjistili, že mnohé členy souboru známe. Trudu Millerovou, Jitku Bekovou (dnes Grunerovou), Václava Zeleného, Alenu Dziakovou i Jirku Volhejna. No a s ostatními jsme se lehce seznámili. Jirku Volhejna jsem znal již dříve. On režíroval tehdejší dětskou činohru. Hrála se "Princezna Tatranka". V této hře jsem hrál tenkrát čerta Černobila. Po první zkoušce v loutkovém divadle jsem dostal funkci osvětlovače a Míla Morávek dělal zvuk. Připravovala se pohádka ,,0 čem král nevěděl" v režii pana Hevery.

Začátky v loutkovém divadle byly myslím normální, jako u každého, kdo začíná s něčím novým. Zásadně jsem nechtěl mluvit a vodit loutky, protože jsem byl velký trémista. Ale nastaly chvíle, kdy se nedalo nic dělat, a musel jsem zaskočit za někoho, kdo nepřišel ať již z důvodu třeba nemoci, či jiného. Takže původní záměr dělat jen osvětlovače a zvukaře začal dostávat trhliny. Jeden záskok, druhý záskok, třetí a pak už to ani nepřišlo. A Jirka Volhejn mi již dal roli. Největší problémy byly s voděním loutek na 2,5 metrových nitích. Když se toto vedení zamotá, nejraději byste to ihned ustřihli a začali navazovat znovu. Jirka byl  ale zkušený a smotanec dokázal v klidu rozmotat. Dokázal to někdy i během hry, aniž vznikl nějaký větší problém. Tak jsem si řekl, když to svede Jirka, tak to musím zkusit taky. Po delší době to už nebyl velký problém ani pro mne. V sezoně 1967 - 68 byla dostavěna klubovna a ve dvou termínech byla svolána brigáda na úklid jak klubovny, tak i pracovní místnosti.

Principál Jirka Volhejn byl prima chlap, výborný kamarád. Nepamatuji se, že by při zkouškách nadával. Když někomu něco nešlo, předvedl, jak si to představuje a vše řádně vysvětlil. Své představy dokázal vysvětlit jasným způsobem a dokázal pro ně každého získat. Jirka hrál, dělal kulisy i předměty (rekvizity) na scénu, dělal dramaturga, režiséra, sjednával představení, zajišťoval dopravu. Zkrátka se bezvadně staral o divadlo i soubor. Myslím, že jsem se od něho naučil hodně a to i proto, že byl nejen učitelem, ale i kamarádem. I v pozdější době, když už jsem vedl divadlo já, přišel, poradil a dokonce pro jednu inscenaci vyrobil krásné 80 cm velké loutky. Příhod je mnoho. Snad nejvíce mi utkvěla v paměti legendární cesta do Šonova. Malý, čtyřkolový žebřiňáček, na něm uložené loutky a rekvizity, parta komediantů ustrojených do starých hadrů, kytara a hurá pěšourem ve sněhu do 8 km vzdáleného Šonova. Cesta zledovatělá. Něco jsme proklouzali, cestou se zpívalo a šonovský kopec jsme sjížděli na starém nočníku, který se našel u cesty

Šonov - Vzhůru na další štaci.

Byly i štace, kde děti viděli loutkové divadlo poprvé v životě, a po představení se nás ptaly: "Jak to, že nemáte před kukátkem žádné sklo?" Museli jsme jim vysvětlit, že to není televize, ale divadlo. Nebo další příhoda. Hrála se pohádka, kde čarodějnice udělala na zemi začarovaný kruh a čekala, až přijde Kašpárek a do kruhu vstoupí. Tím by se proměnil v kůzle. Když Kašpárek přišel, tak jej děti hlasitě upozorňovaly na začarovaný kruh. Křičely: "Pozor, je tam začarovaný kruh!" - Ale protože Kašpárek měl ve scénáři napsáno, že vstoupí do kruhu a v kůzle se promění, tak to také učinil. A stalo se. Rána, kouř a z Kašpárka bylo kůzle. Děti začali křičet "My jsme ti to říkaly, my jsme ti to říkaly!" Loutkové divadlo mělo vlastně dvě období. V původní scéně v areálu Veby, kde jsme díky divadlu prožívali úžasné mládí, a druhé období po likvidaci budovy. Od roku 1968 soubor stagnoval, scházel se jen občas.

V roce 1970 se divadlo opět rozehrálo. Sehrála se představení Honza a zlá princezna, Jak Kašpárek se Šmidrou zvítězili nad ježibabou, Začarovaná skříňka. V tomto období měl největší zásluhu o chod divadla Jiří Volhejn, režisér, výtvarník, herec-vedoucí souboru.

Ze hry, Jak kašpárek a Šmidra zvítězili nad ježibabou.

Kolem roku 1970 Jiří Volhejn s divadlem skončil a vedení divadla převzali bratři Milan a Dalibor Novotní. Ti při setkání s bývalým členem Jaroslavem Dařbujánem, který se po návratu z vojny odstěhoval do Otovic a tam si založil nejmenší loutkové divadlo na okrese pro 24 diváků a hráli s loukami 25 cm ve skříni, přesvědčili ho, aby se vrátil zpět.