Procházka klášterní zahradou Broumov.

 

Vchod do klášterní zahrady je od Schrolova parku malou stavbou s věžičkou, nebo další možnost je přímo z klášterního nádvoří velké dveře uprostřed.

Celkový pohled na klášterní zahradu.

Když se otevřela veřejnosti zahrada, která původně sloužila řeholníkům Broumovského kláštera, zvykli si sem lidé chodit na procházky a relaxovat. Tehdy za sebou měla jen nejnutnější údržbu. Po dvouleté rozsáhlé revitalizaci teď nabízí nové možnosti odpočinku a setkávání lidí.

Skleník.

Zahradě zůstal její původní ráz, tedy otevřenost a přirozenost. Minimum záhonů, zato různá zákoutí, terasy a také fontána. Celé historické jádro Broumova se nachází na skále, a tak se tu prý mniši nejdřív dost nadřeli, než terén srovnali do současné podoby. Výsledkem je ale kouzelné místo s výhledem do okolní krajiny.

Fotografie od pana Saukla.

Řeholníci areál kláštera opouštět nesměli, a tak byla zahrada jediným místem jejich odpočinku. Zároveň ale sloužila i jako zásobárna klášterní kuchyně díky zeleninovým a bylinkovým záhonům. V zahradě je i několik drobných staveb, které po revitalizaci našly nové využití.

 Dřevěný altán sloužil nejspíš k sušení bylin, dnes v něm můžete posedět. Malebným zahradním domkem se skleníkem můžete projít do dalšího „patra“ zahrady. 

Zděný dům u vchodu prý sloužil k ubytování zaměstnanců kuchyně.

 V klasicistní budově uprostřed zahrady bydlíval zahradník, dnes se v něm pravidelně konají výstavy.

V rohu zahrady se nachází opravený kuželník, který také sloužíval mnichům.

Vodárenská věž zásobovala vodou celý klášter.

vodárna s kašnou.

Památník opata Jakuba Chmela.

Dřevník.

Snad největší proměny se dočkal veliký dřevník. Dříve fungoval jako sklad pro obrovské zásoby dřeva, jediného topiva pro celý klášter. Dnes je v něm společenský sál pro 300 lidí.

Dub letní. Strom roste v klášterní zahradě.

Traduje se, že byl vysazen v roce 1854, a to u příležitosti oslavy sňatku císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou (řečenou Sissi). Památným stromem byl vyhlášen dne 26. 11. 1981. V roce 2007 byl poškozen orkánem Kyrill, v roce 2013 byl dokonce zasažen bleskem. Jeho současný stav se zdá poměrně dobrý. Jednoho roku byl také navržen do soutěže strom roku,(bez úspěchu.)

Socha svatého Josefa v klášterní zahradě.

 

Strom roku 2025.

 

Známe finalisty! Který strom se stane vítězem ankety Strom roku?

O titul Strom roku České republiky 2025 se letos utká deset finalistů z různých koutů země. Odborná porota Nadace Partnerství vybrala soutěžící z celkem 88 nominací. Finálové stromy nyní čeká focení a komunitní setkání, na která bude Nadace Partnerství postupně zvát veřejnost i zástupce jednotlivých obcí.

Fotogalerie  finalistů.

„Letošní finálová desítka je opravdu pestrá. Převládají lípy a duby, ale mezi finalisty najdeme také javor, hrušeň, topol a vrbu. Výběr pokrývá téměř celou republiku – své zástupce má osm krajů. Dva finalisté reprezentují Pardubický kraj, další dva kraj Středočeský. Své zástupce mají však i kraje Jihočeský, Zlínský, Olomoucký, Jihomoravský, Ústecký a Plzeňský,“ komentuje koordinátorka ankety Kateřina Bolečková z Nadace Partnerství.

Poustevník

Letošní hlasování odstartuje 21. července na www.stromroku.cz a potrvá 11 týdnů: týden za každý strom plus závěrečné superfinálové kolo pětky finalistů s nejvíce hlasy. Stromy se veřejnosti představí v krátkém videospotu, který doprovodí svým komentářem moderátor a tvář ankety Strom roku, Vladimír Kořen.

„Děkujeme všem, kteří se rozhodli nominovat do letošní ankety svůj oblíbený strom. Jsme rádi, že tradiční minerální voda Ondrášovka mohla už poněkolikáté přispět k rozšíření povědomí o soutěži Strom roku. Věříme, že jednou přijde čas, kdy se volba nejkrásnějšího stromu v Česku stane populárnější než třeba volba Miss," přeje anketě Karolína Jendřejková, brand manažerka ze společnosti Kofola, pod kterou Ondrášovka spadá.

Herbenův topol

Trojiční lípa

Kostelní dub

Seznam finalistů ankety Strom roku 2025:

Pardubický kraj                  Hápův javor

Jihočeský kraj                    Trojiční  lípa

Pardubický kraj                   Lípa na Kněžství

Zlínský kraj                         Hruška na Radovách

Olomoucký kraj                  Poustevník

Jihomoravský kraj               Herbenův topol   

Ústecký kraj                        Oldřichův dub

Středočeský kraj                 Vrba v Brdatkách

Středočeský kraj                 Zahořský dub Ochránce

Plzeňský kraj                      Kostelní dub

Vrba v Brdatkách

Harmonogram ankety:

od 11. 6. Stromojízda za finalisty: setkání s komunitami a focení stromů;

21. 7. zveřejnění kompletních příběhů, fotografií a start letního online hlasování;

29. 9.– 5. 10. super  finálové kolo ankety;

20. 10. slavnostní vyhlášení vítězů ankety v Brně.
 

Akce se koná pod záštitou ministra životního prostředí Petra Hladíka a za podpory Státního fondu životního prostředí. Generálním partnerem je minerální voda Ondrášovka. 

Loutkové divadlo -BRUM. 8. část

Do těchto let spadá i začátek působnosti Jardy Dařbujána v tomto loutkovém divadle o kterých se zmiňuje v dalších řádcích. Když za ním a Milou Morávkem někdo přišel a vypravoval o loutkovém divadle. A že potřebují někoho, kdo by dělal zvuk a osvětlení. A že tam je príma parta a hezká děvčata a mnoho legrace.

Slovo dalo slovo, a s Milou Morávkem jsme se rozhodli, že to zkusíme. Při první návštěvě v divadélku jsme zjistili, že mnohé členy souboru známe. Trudu Millerovou, Jitku Bekovou (dnes Grunerovou), Václava Zeleného, Alenu Dziakovou i Jirku Volhejna. No a s ostatními jsme se lehce seznámili. Jirku Volhejna jsem znal již dříve. On režíroval tehdejší dětskou činohru. Hrála se "Princezna Tatranka". V této hře jsem hrál tenkrát čerta Černobila. Po první zkoušce v loutkovém divadle jsem dostal funkci osvětlovače a Míla Morávek dělal zvuk. Připravovala se pohádka ,,0 čem král nevěděl" v režii pana Hevery.

Začátky v loutkovém divadle byly myslím normální, jako u každého, kdo začíná s něčím novým. Zásadně jsem nechtěl mluvit a vodit loutky, protože jsem byl velký trémista. Ale nastaly chvíle, kdy se nedalo nic dělat, a musel jsem zaskočit za někoho, kdo nepřišel ať již z důvodu třeba nemoci, či jiného. Takže původní záměr dělat jen osvětlovače a zvukaře začal dostávat trhliny. Jeden záskok, druhý záskok, třetí a pak už to ani nepřišlo. A Jirka Volhejn mi již dal roli. Největší problémy byly s voděním loutek na 2,5 metrových nitích. Když se toto vedení zamotá, nejraději byste to ihned ustřihli a začali navazovat znovu. Jirka byl  ale zkušený a smotanec dokázal v klidu rozmotat. Dokázal to někdy i během hry, aniž vznikl nějaký větší problém. Tak jsem si řekl, když to svede Jirka, tak to musím zkusit taky. Po delší době to už nebyl velký problém ani pro mne. V sezoně 1967 - 68 byla dostavěna klubovna a ve dvou termínech byla svolána brigáda na úklid jak klubovny, tak i pracovní místnosti.

Principál Jirka Volhejn byl prima chlap, výborný kamarád. Nepamatuji se, že by při zkouškách nadával. Když někomu něco nešlo, předvedl, jak si to představuje a vše řádně vysvětlil. Své představy dokázal vysvětlit jasným způsobem a dokázal pro ně každého získat. Jirka hrál, dělal kulisy i předměty (rekvizity) na scénu, dělal dramaturga, režiséra, sjednával představení, zajišťoval dopravu. Zkrátka se bezvadně staral o divadlo i soubor. Myslím, že jsem se od něho naučil hodně a to i proto, že byl nejen učitelem, ale i kamarádem. I v pozdější době, když už jsem vedl divadlo já, přišel, poradil a dokonce pro jednu inscenaci vyrobil krásné 80 cm velké loutky. Příhod je mnoho. Snad nejvíce mi utkvěla v paměti legendární cesta do Šonova. Malý, čtyřkolový žebřiňáček, na něm uložené loutky a rekvizity, parta komediantů ustrojených do starých hadrů, kytara a hurá pěšourem ve sněhu do 8 km vzdáleného Šonova. Cesta zledovatělá. Něco jsme proklouzali, cestou se zpívalo a šonovský kopec jsme sjížděli na starém nočníku, který se našel u cesty

Šonov - Vzhůru na další štaci.

Byly i štace, kde děti viděli loutkové divadlo poprvé v životě, a po představení se nás ptaly: "Jak to, že nemáte před kukátkem žádné sklo?" Museli jsme jim vysvětlit, že to není televize, ale divadlo. Nebo další příhoda. Hrála se pohádka, kde čarodějnice udělala na zemi začarovaný kruh a čekala, až přijde Kašpárek a do kruhu vstoupí. Tím by se proměnil v kůzle. Když Kašpárek přišel, tak jej děti hlasitě upozorňovaly na začarovaný kruh. Křičely: "Pozor, je tam začarovaný kruh!" - Ale protože Kašpárek měl ve scénáři napsáno, že vstoupí do kruhu a v kůzle se promění, tak to také učinil. A stalo se. Rána, kouř a z Kašpárka bylo kůzle. Děti začali křičet "My jsme ti to říkaly, my jsme ti to říkaly!" Loutkové divadlo mělo vlastně dvě období. V původní scéně v areálu Veby, kde jsme díky divadlu prožívali úžasné mládí, a druhé období po likvidaci budovy. Od roku 1968 soubor stagnoval, scházel se jen občas.

V roce 1970 se divadlo opět rozehrálo. Sehrála se představení Honza a zlá princezna, Jak Kašpárek se Šmidrou zvítězili nad ježibabou, Začarovaná skříňka. V tomto období měl největší zásluhu o chod divadla Jiří Volhejn, režisér, výtvarník, herec-vedoucí souboru.

Ze hry, Jak kašpárek a Šmidra zvítězili nad ježibabou.

Kolem roku 1970 Jiří Volhejn s divadlem skončil a vedení divadla převzali bratři Milan a Dalibor Novotní. Ti při setkání s bývalým členem Jaroslavem Dařbujánem, který se po návratu z vojny odstěhoval do Otovic a tam si založil nejmenší loutkové divadlo na okrese pro 24 diváků a hráli s loukami 25 cm ve skříni, přesvědčili ho, aby se vrátil zpět.