Rybník Meziměstí.

Červen je tady a s ním i čas, kdy příroda naplno ožívá. Věděli byste ale, co o tomto měsíci říkaly staré pranostiky? Pranostiky vznikaly po celá staletí. Lidé si všímali přírodních jevů a počasí, které se rok co rok opakovaly. Tyto – někdy i užitečné – poznatky si předávali  právě prostřednictvím krátkých, rýmovaných mouder, jež časem zlidověla a některá známe dodnes. Rolníci a hospodáři se díky nim mohli alespoň částečně orientovat v tom, kdy co zasít a kdy budou bouřky  či sucho. Dnes už sice máme meteorology a předpovědi počasí, pranostiky si však své kouzlo zachovali. Toto se projevuje nejen na zahrádkách, ale i přibývajícím počtem ptactva. Vydal jsem se k jednomu rybníku v Meziměstí. Uprostřed je malý ostrůvek, který je přirozeným sídlištěm zatím jen divokých kačen.

 

Kyvadlové hodiny

 

Nástěnné skříňové pérové hodiny D.R.P. pérové hodiny, půlové bití, stroj značen D.R.P. (Deutsches Reich Patent), smaltovaný číselník s římskými číslicemi v mezikruží, mosazný rámeček, závěs kyvadla s roštem. Hodiny jsou vsazeny do hodinové skříně a jejich ukázka je z průběhu opravy.

Uprostřed desky je neznatelně vyražena orlice.

Spolu s nápisem D.R.G.M. bývá i nápis D.R.P. který znamená Deutsches Riechpatent a odkazuje na patentované technické inovace. D.R.P. Byl dostupný už v roce 1877, registr D.R.G.M. nebyl vydán dříve než v roce 1891. Uzákoněn byl 1. června 1891 s účinností na 1. října 1891. Cokoliv co je označeno D.R.G.M nemůže být starší roku 1891.

Základová deska, která. nese označení D.R.G.M. Na desce je upevněn vlastní hodinový stroj.

Celkový pohled na hodinový stroj vsazený do hodinové skříně.

DRGM (Deutsches Reich Gebrauchs Muster) znamená, že byl výrobek v Německu chráněn průmyslovým vzorem. Pod tímto názvem DRGM se dá najít řada dalších výrobků např. zbraně, dalekohledy, kuchyňské potřeby, dílenské pomůcky a řada dalších výrobků. Mezi jiné jsou to i náramkové nebo kapesní hodinky.

 

Loutkové divadlo BRUM - Broumov 5. část

 

Po technické stránce bylo divadélko na velmi dobré úrovni. Zvuková část byla vybavena mikrofony, gramofonem a magnetofonem, zesilovačem, který posílal zvuk do reproduktorů v sále ukrytých u stropu v osvětlovacích rampách. Pak dřevěný stroj s klikou a pruhem plátna na kvílení větru a meluzíny, tabule plechu na imitaci hromu za bouřky. A nádherný elektrický gong, čtyřhlasý, vyrobený amatérsky z měděných tyček a cívek z telefonních sluchátek. Zněl ale nádherně, samozřejmě přes zesilovač a reproduktory. Za jevištěm byl poměrně velký sklad pro kulisy se spoustou krásných kulis a dílna pro jejich výrobu, nad tímto skladem pak klubovna pro herce, která sloužila pro čtené zkoušky a jiné schůzky loutkářů.

1963 - ze hry "Ďáblův most". Stálá scéna Velká Ves.

Za rampami pro vodění loutek byl prostor pro zavěšení loutek. Bylo jich snad 70 nebo určitě více, velké byly asi 40-60 cm a asi 2 metry vodících nití k vahadélku. Byly zde loutky jako král, královna, princezna, Honza, Kašpárek, čarodějnice, vodníci, rytíř, čaroděj, smrtka, Jeníček a Mařenka, čerti i sám Lucifer, drak, kůň, bába s nůší, dědek, kostlivec, starý voják, kouzelný dědeček, a mnoho dalších postav a i zvířátek.

K tomu ve skladě mnoho scénických rekvizit jako různý nábytek, kamna, oheň pod kotlem, ohniště v lese, rakev, sud, nádobí a nářadí i hudební nástroje pro loutky a jiné a jiné. Hlediště bylo pro děti uspořádáno geniálně stupňovitě, aby děti dobře viděly i vzadu, kapacita snad 150 diváků, sál po stěnách obložen textilem a koženkou kvůli zatlumení akustických odrazů, stěny přecházely ve strop zaoblením, pod kterým byla světelná "vana" se žárovkami a reproduktory, takže světlo se zvukem byly příjemně šířeny do hlediště. Na zadní straně hlediště ještě dvě okénka z promítací kabiny, takže zde mohly být i promítány filmy, a dveře, kudy se vcházelo z vestibulu se šatnou s věšáky jako v řádných divadlech. Na stěnách byly dětské pohádkové obrázky malované na skle, zezadu prosvěcované žárovkami. Zde byly také vchody do toalet, umyvadla s teplou i studenou vodou. Toalety, které byly určeny pro děti, byly vybaveny dětskými splachovacími mísami. Celé divadlo bylo vytápěno parou ze závodu VEBA a topilo se nepřetržitě, jak šel třísměnný provoz závodu, takže kdykoliv i v zimě bylo možno zkoušet i hrát. Z toho je vidět, že tato scéna byla doslova unikátem nejen v okrese a je veliká škoda, že již nebyla znovu obnovena. Scéna fungovala díky neomezenému sponzorování (i když tehdy se to tak nejmenovalo) ZV ROH podniku VEBA, i samotným podnikem.

 

1964 - Naplněné hlediště stálé scény Velká Ves při hře "Káčátko"

Herci i veškerý personál pracovali sice naprosto zdarma v rámci svého "koníčku", ale veškeré potřeby jako žárovky do místností i reflektorů, barvy na kulisy, dřevěné desky a překližky, plechy, hřebíky, šrouby, textil na převleky loutek i scénu, elektrické kabely, zásuvky, rozdvojky, pásky na magnetofon, elektrickou energii a teplo, případně i nějaké opravy budovy či zařízení, to vše neprodleně a bez problému Veba uhradila, či zařídila. Dokonce úklid v divadle prováděly uklízečky závodu. Sál byl totiž také používán pro různá podniková školení. 

Zdá se vám to vše nepravděpodobné?, ale je to pravda. Jako soubor jsme se scházeli jednou, ale často i dvakráte týdně ve všední dny, zkoušeli a o víkendech, (vždy v zimním období) jsme hráli. Pamatuji roky, že za zimu byly i tři premiéry, a opakovaná představení, jak na scéně domácí, tak i zájezdy do jiných divadélek. V paměti mi zůstávají vzpomínky na zájezd do již neexistujícího divadélka v Meziměstí na "Vyhlídce", kam jsme kulisy, rekvizity a sebe stěhovali na korbě půjčeného dodávkového auta.

Meziměstí - divadélko na Vyhlídce.

Dále divadelní představení v Šonově ve škole, kam jsme se přemisťovali pěšky (cca 8 km) a loutky a rekvizity vezli na vozíku žebřiňáčku. Rovněž jsme si hodně užili na zimním zájezdu do Jánských lázní, kde jsme hráli pro dětské pacienty a kde se nám porouchalo rovněž půjčené skříňové auto značky ROBUR tak, že jsme po představení museli zpět odcestovat vlakem, což znamenalo pěší cestu do Svobody nad Úpou ve sněhu. Ale byli jsme mladí a náladu nám nic nezkazilo.

Fotografie spadá do let, kdy v tomto prostoru stávalo loutkové divadlo, dnes parkoviště a. s. Veba. Vpravo autobusové nádraží.

Navazování kontaktu pomoci loutky je o to snažším, že odpadá běžná nejistota a ostych při setkání s cizím dospělým člověkem. Kontakt s dítětem nenavazuje přímo dospělý člověk, představující, že je princ, nýbrž ,,princ sám“ (loutka, již nelze podezírat,že si po představení půjde dát tlačenku s cibulí). A to navzdory faktu, že dítě si při hře (vlastní i sledované) stále uvědomuje obě roviny, které tu jsou: rovinu fikce (mluví k nám princ, ježibaba či král) a rovinu reality ( je to předmět, kus dřeva, látky, kůže, kterým někdo hýbá a mluví za něj). Známe ze života příhody, kdy dítě zamíchá vařečkou polévku a pokračuje ve hře, v níž je tatáž vařečka princeznou. Samozřejmě, že zvlášť dnes, kdy jsou děti zvyklé dostávat v televiznícch a filmových pořadech kouzla, zázraky a neuvěřitelné „skutečnosti“ předvařeny a naservírovány na zlatém podnose naturálnosti, obdivují mnohé hlavně co nejopravdivější divadlo.