Dobová fotografie závodu, v pozadí vlevo s komínem je bývalá cihelna, která tam již nestojí a místo ní jsou garáže a zahrádky.
Nejvážnější důsledky přinesla krize pro československý
textilní průmysl, který byl nejdůležitějším průmyslovým odvětvím lehkého
průmyslu vůbec, podílel se nejvíce na zahraničním obchodu a zaměstnával
největší počet dělnictva. V říjnu 1930 se shromáždily vedoucí osobnosti firmy
Schroll v Meziměstí, aby projednaly hospodářskou situaci. Poprvé se sešla tato
skupina bez účasti obou žen, které dlouhá léta stály úspěšně v čele závodů.
Schůzi předsedal Eduard Langr-Schroll. Současně byly propracovány hospodářské
důsledky zastavení výroby. V Olivětíně došlo ke značnému omezení výroby. Z
1.469 dělníků bylo zaměstnáno jen 147. V únoru 1931 se situace poněkud zlepšila
v Olivětíně, kde bylo zaměstnáno plně 370 dělníků a nepravidelně 958 dělníků.
Obdobně probíhala krize u Schrolla po celý rok 1931. Většina kapitalistických
zemí dosáhla krize vrcholu v letech 1932 - 1933. V Československu mimořádně
zaostával textilní průmysl, což bylo způsobeno tím, že se československé
textilní výrobky nepodařilo uplatnit na zahraničních trzích, o které průmysl
přišel za hospodářské krize. Ačkoliv i v těchto letech se výroba a vývoz
Schrollova zboží nezastavil, bylo provedeno velmi podrobné zhodnocení výroby, a
to jak v přádelně v Meziměstí, tak i v Olivětínské tkalcovně. Až do poloviny
roku 1934 nedošlo u firmy Schroll ke změně výroby ani v množství, ani v
technice. Teprve v druhé polovině bylo rozhodnuto, že dosavadní organizace
výroby bude změněna. Další výroba měla být prováděna pouze na těch strojích,
které slibovaly nejlepší hospodářský efekt. To si ale vyžadovalo zaškolení
nových pracovních sil pro práci na těchto strojích.
Útlum v meziválečném období, ale přece jen něco zůstalo. Jen že po sametové a díky privatizaci se všechno zcela zrušilo. Tady Velveta ( manžestry a samety), Elite pletené zboží, hlavně punčochy, svetříky), Bytex (koberce nábytkové látky, deky), Benar (výroba textilních vláken a tkanin) - samé textilky jejichž výroba je nahrazena textilem z Asie. Smutný osud textilek a tolik lidí tu přišlo o práci.
OdpovědětVymazatZnám to i z Brna, kterému se kdysi říkalo moravský Manchester. Zkrachovala tady např. Mosilana.
VymazatSmutný osud po všech koutech naší země. Velmi pěkně zpracované.
OdpovědětVymazatZajímavý článek.
OdpovědětVymazatJá si o tom ráda přečtu, ale jak uvádějí moji "předřečníci", je to smutné, jak to s většinou našeho průmyslu dopadlo. Já uvádím Příběhy slavných značek a až takhle jsem si uvědomila, co značek a továren bylo po republice a kolik jich přežilo? Je fakt, že konkurence levného textilu a dalšího zboží z Asie to hodně ovlivnila. Naše zboží bylo kvalitní.
OdpovědětVymazatA ODS se podařilo pak zlikvidovat všechen textilní průmysl u nás s nejen ten. Všechno je v háji.
OdpovědětVymazatDěkuji všem za příspěvky do komentářů. Za všechny tyto nešvary se dá označit otec naší kuponové privatizace obecně považují ekonomové Dušan Tříska, Václav Klaus a Tomáš Ježek. První vlna proběhla v roce 1992 v Československu, druhá pak v roce 1994 už jen v České republice. Kuponovou knížku s deseti kupony si mohl koupit za třicet pět korun každý plnoletý občan České republiky, regulérním DIKem (držitelem investičních kuponů) se stal po přikoupení tisícikorunové známky. Za kupony bylo možné získat akcie celkem 2035 firem Zájem o kuponovou privatizaci nebyl zprvu veliký, všechno ale změnila masivní reklamní kampaň investičních fondů, v čele s Harvardskými investičními fondy Viktora Koženého, slibujícími „jistotu desetinásobku“. Ze stovek tisíc zájemců na začátku je najednou 8,5 milionů drobných investorů. Valná většina z nich je svěřuje investičním fondům. Zákonné mantinely pro činnost investičních fondů jsou však nastavené velmi nepředvídavě…
OdpovědětVymazat