Ráj, nebo Peklo.

 

V čísle místních novin, mne zaujal článek jednoho občana, kde uvádí následující. Po delší odmlce jsem se letos vydal do Ráje. Ve svých 73 letech jsem tam byl asi naposledy. Do Ráje jsem chodil s maminkou již od roku 1948, ale když jsem viděl tu devastaci, ke které v posledních letech došlo, bylo mně strašně smutno. Kdo je za to zodpovědný? Vždyť zde nebyly žádné tajfuny, ani kůrovcová kalamita. Možná, že je to tak proto, aby sem nepřišli vlci. Navrhuji přejmenovat toto území na PEKLO. 

Protože vím o jakou část lesa se jedná, chodím tam také dost často, vydal jsem se tam s fotoaparátem abych si pořídil několik obrázků.

Určitě si také většina z místních připomene i hojně navštěvovanou výletní restauraci vilu " Famy ", v prostoru na okraji lesa, zvaného Ráj, kterou provozovala Julie Schubertová. Tato restaurace se nacházela mezi Olivětínem a Hejtmánkovicemi na pokraji lesního zátiší. Tento hostinec patřil do katastru Hejtmánkovice a jeho zobrazení pochází z období roku 1909.

Po druhé světové válce restaurace postupně chátrala. V roce 1963 ještě stála prázdná budova, ale v polovině 60. let byla zcela zbořena. Přístupová cesta k této restauraci byla rovněž i od Olivětína lesní cestou v místech, kde dnes podle fotografií vládne takový chaos a nepořádek a dosud je vzpomínáno na její zašlou slávu. 

Restaurace s přístupovou cetou.

Poslední nájemníci hospody s taneční verandou a zahradou, obklopené krásným jehličnatým lesem byly Franz a Daniel Dreclisel. Restaurace byla pojmenována jako " Ráj " a od toho je pojmenován i celý zalesněný kopec.

Tančírna, která byla součástí uvedené restaurace.

K lesu Ráj se váže pověst o zlém duchu z Broumova, který prý číhal na kolemjdoucí, nebo uháněl ve voze se spřežením ohnivých koní. Ani duchovní z kláštera se zjevením nic nezmohli. Až jeden tovaryš a jeho kumpáni ducha začarovali do láhve a odnesli jej právě do míst, kde stával hostinec a kde se jej nadobro zbavili. Podle jiné pověsti ústila k Ráji jedna z podzemních chodeb z kláštera.

Do Hejtmánkovic je umístěna i jedna z pověstí o Ohnivém muži a starých ženách. Vypráví o dvou ženách, které šly z Police přes Hvězdu domů do Hejtmánkovic. Byla už tma, vůbec nebylo vidět na cestu, když se náhle objevil ohnivý muž a svítil jim celou cestu až k mostu přes Hejtmánkovický potok. Za vodu však nešel. Tam mu obě ženy třikrát poděkovaly, pokaždé jinak. Tu se ohnivák zatřásl, až padaly jiskry jako z hořícího stohu, a zmizel.

V tomto lese také žily pod kořeny stromů nadpřirozené bytosti, které ze sebe vydávaly jakési neobvyklé zvuky podobající se hýkání. Proto se jim říkalo Hejkalové a ti rádi vracející se návštěvníky restaurace v nočních hodinách sváděly na scestí, aby až do brzkých ranních hodin hledali cestu domů.

Po ukončení provozu původní výletní restaurace a tančírny, která stála V Ráji, začali tento prostor s opuštěnou tančírnou, která byla upravena na hangár a travnaté plochy využívat nadšenci, kteří chtěli létat. Létat se začalo už na letišti v Ráji kolem roku 1945.

Počátky létání na Broumovsku začalo krátce po roce 1945, původně na dnes již neexistujícím letišti v lokalitě Ráj. Dřevěný letecký hangár, který dodnes stojí na letišti v Martínkovicích, byla původní výletní restaurace a tančírna, jež stála V Ráji. Odtamtud se v roce 1947 převezla a znovu postavila na letišti Martínkovice. Historie letiště Broumov-Martínkovice sahá do období po druhé světové válce a je úzce spjata s nadšenci bezmotorového létání. Letiště v Broumově bylo založeno ještě před 2. světovou válkou. Místní nadšenci postavili velký hangár nad Spořilovem - v místě, kterému se dnes říká V Ráji. Tenkrát piloti seděli na dřevěném sedátku, v ruce drželi řídicí páku letounu, tzv. knipl, a pomocí gumového lana, který připnuli na větroň a napnuli, dělali krátké skoky. Trvaly pět, deset, někdy i třicet vteřin. Bylo to úžasné, neboť lidé začali létat a pomocí jednoduchých dřevěných větroňů se dostávali do vzduchu. Hned po válce místní broumovští nadšenci přestěhovali hangár z Ráje již na dnešní místo stávajícího letiště. Toto letiště se nachází vlevo od cesty, zhruba na půlce cesty z Broumova do Martínkovic, kde nedaleko stával zajatecký tábor z let 1915 – 1918. Tábor postavila rakousko-uherská armáda jako součást sítě zajateckých táborů v Rakousku.