Loutkové divadlo BRUM 11. část.

 

Jedno z dalších vyprávění Jardy Dařbujána.

V osmdesátých letech absolvoval Jarda Dařbuján Loutkářskou konzervatoř v divadle Drak v Hradci Králové a začal psát i vlastní pohádky a scénky. Nejúspěšnější byly: "Votrávená princezna" - pohádka se zpěvy a hodnými čerty. Hrálo se marionetami. Na naléhání mých loutkářů, že si chtějí zkusit zahrát i jiný styl, začal jsem psát pohádku "BRUMBÁJ". Hrála se na velkém divadelním jevišti loutkami voděnými zezadu a draka hrál dospělý člověk. Loutky jsem vyrobil 80-90 cm vysoké, moje maminka je oblékla a taťka namaloval. Táta vlastně toho pro divadlo udělal také hodně. Maloval kulisy, opravoval loutky, a namaloval průčelí divadla BRUM, se kterým se hraje dodnes. Souboru se pohádka líbila, nazkoušela se a začalo se jezdit po soutěžích a jiných štacích. Měla úspěch.

Na Boučkově Jaroměři se nám stala legrační příhoda. Dodnes na ni všichni vzpomínáme. BRUMBÁJ - v polotmě na scéně svítí jen luminiscenční světlo, já sedím v propadle a věnuji se technice. Sleduji, co se děje na scéně a najednou před sebou vidím dvě zelená světýlka. Co to může být? A tu slyším šeptem z jeviště: "Jardo, co máme dělat. Je tu pes!" - Já jen sykl: "Hrajte dál!" a trochu víc jsem nasvítil scénu. Uviděl jsem psa jak tele. Obešel všechny naše herce, očichal je a pak se ze sálu ozvalo rázné: "Barone, pojď sem!" Ozval se smích a tele sešlo po schodech do sálu a my hráli dál.

Jednoho dne jsem dostal dopis od paní Vojanové, vedoucí muzea řemesel a staveb na Veselém kopci na Vysočině, zda bychom nechtěli zahrát tradiční divadlo na festivalu ve Strážnici. Nabídku jsem přijal a hledal vhodný scénář. Po dohodě v souboru a s paní Vojanovou jsme s Daliborem a Dášou provedli dramaturgické úpravy. Já vyrobil (ostatně- jako vždy) loutky, tentokrát tak zvané dráťáky, maminka je oblékla, táta namaloval loutky i kulisy a už se zase zkoušelo. Hra se jmenovala "Kníže Maxmilián aneb souboj na hřbitově." Vystoupili jsme s ní na okresní přehlídce. U diváků celkem uspěla, ale porota byla opačného názoru. Byli jsme tak trochu zklamaní. Přišla k nám ale paní, která se představila jako paní Vojancová a poblahopřála nám. A že se jí hra líbila a pozvala nás na tři dny na Veselý kopec a později i na festival do Strážnice. V roce 1987 jsme byli požádáni, zda bychom si nepřipravili staročeskou hru, se kterou bychom mohli vystoupit na festivalu ve Strážnici.

Strážnice. 

Toto období já osobně hodnotím jako nejlepší z mého principálováni. Při té příležitosti nemohu nevzpomenout na řadu výborných herců a kamarádů. Tak především výborní herci Dáša Justová, držitelka mnoha uznání a cen za své výkony, Dalibor Novotný, Jirka Štěpán, nenahraditelný technik, herec i vodič, Miloš Rajn, herec a hudebník, Zdena Rajnová (Piskáčková), Václav Bednařík, Dáša Thérová, Eva Novotná, Blanka Hofmanová, Iveta Motlová a další. Byla to snad stovka jmen. Od roku 1982 jsme začali hrát pod novým názvem BRUM a to na protest, že nám divadlo Dr. Zdeňka Nejedlého zbourali. Divadlu se dařilo až do roku 1989.