Byla také léta, kdy soubor měl 5-6 vodičů loutek, zrovna tolik lidí mluvilo ve vaně za loutky, a dále osvětlovače a zvukaře v jedné osobě, ale také jsme některý rok zůstali dohromady asi 4, takže jsme museli texty nejprve namluvit
na magnetofon včetně zvukových efektů a pak titíž lidé loutky vodili
dle zvuku. Rovněž zůstali vzpomínky na nezapomenutelné reakce dětského publika, kdy nabitý sál velice hlasitě a sám od sebe a velice
zaujatě upozorňoval káčátko,
že za keřem na něho číhá liška, nebo v jiné hře fandil Kašpárkovi,
nebo by jistě inzultoval Ježibabu nebo draka, kdyby mezi hledištěm a jevištěm
nebyla ona ohrazená "vana"
s mluviči, která z pohledu od diváků vypadala přesně jako orchestřiště v klasických divadlech. Další, i když nechtěnou, nezapomenutelnou reakcí
dětského publika byl okamžik z představení Ďáblův Most. Tehdy jsme hráli v loutkovém divadle v Olivětíně (také tam již není). Ve hře byl okamžik, že se strhla kouzelná bouře s
hromy a blesky a po ní měl na nebi zkrvavět měsíc. To znamenalo, že jako osvětlovač, se musel za snad vteřinové tmy vynořit u horizontu a měsíc překrýt červeným filtrem a
zmizet. V tom dále blesky a bouře i rudý měsíc. Jenže pomocník, který na tu chvíli
musel zaskočit u světel, v okamžiku, kdy jsem se vynořil u horizontu, bleskl, celý sál mne uviděl a hluboce hlesl "OBR! ". Hra však pokračovala dál, ale po představení přeci jen jsem z hloučku dětí zaslechl: "A viděls´ toho obra?" Ze spoluherců je
nutné vzpomenout na ty nejstarší, jako pan Řehák, paní Lecmanová, manželé Pajkrtovi, oba učitelé, pak nezapomenutelný režisér Jiří
Volhejn a hrála zde i jeho tehdejší žena Karina, z mé generace pak především spolužák Josef Gruner a Jitka Beková-později Grunerová, kteří věnovali divadélku mnoho
času i mimo zkoušky při vyvazování loutek,
výrobě rekvizit a kulis.
Další spolužáci jako Truda Mülerová, Jaroslav Holeček - který zde začal také režírovat
(nezapomenutelné "Káčátko" a Estrádu šaška Juchajdy, kde do představení byly zapojeny loutky, živí herci i černé divadlo s utrafialovým světlem, černými kombinézami a se svými
speciálními světelnými efekty) a který nakonec loutkařinu studoval a stal se loutkářem v Hradeckém "DRAKu". Dále se mi z těch mladších ještě vybavují jména jako Komiková,
Tauchmanová, Tulmanová, Pasuli, Boženka i Eva Lecmanová, Vendula Ptáčková, ale hlavně
Jarda Dařbuján, který pak celé divadélko převzal a řídil jej a zejména v letech po povodni měl zásluhu na tom, že z toho mála co zbylo z trosek, se zachránilo. Se spolupracovníky
vybudoval "mobilní" divadélko, které pak sídlilo na staré radnici v Broumově. Říkalo si
BRUM a jezdilo rovněž hrát po okolí a zúčastňovalo se soutěží i získávalo ceny. Ovšem pohodlí původní scény bylo
nenávratně pryč.
Je to přeci jen již mnoho let a rád vzpomenu na všechny spoluherce a bylo jich hodně. Pro nás tato doba znamenala účelně vynaložený čas mládí, něco jsme se naučili, bavilo nás to a do divadelní klubovny jsme mohli zajít prakticky kdykoliv i mimo zkoušky a bylo tam vždy teplo a útulno.
Další údaje o činnosti loutkového divadla uvádí také Jitka Grunerová. V roce 1964 měl soubor 25 členů a byly uváděny hry Ďáblův most, Káčátko, Bezhlavý rytíř a Estráda šaška Juchajdy jako pásmo pro školní mládež.
![]() |
Ze hry "Velké nebezpečí".
Rok 1966 by opět jedním z aktivních, kdy byla sehrána hra o Pyšné base, jak Honza dostal princeznu, ta byla sehrána i v Olivětíně. Dále to byla hra Velké nebezpečí, která byla vybrána
i do soutěže. S touto hrou se uskutečnil i zájezd do Teplic
n/Met., kde se hrálo v charitě a další představení ve škole. I když tu byly některé technické nedostatky, zájezd se vydařil. V
závěru měsíce dubna tohoto roku byla schůzka v JKP Broumov
ke zhodnocení práce LD za
minulý rok a ocenění několika
jednotlivců. Přítomen byl za n. p. Veba pan Josef Teplý, za
JKP
vedoucí pan Müller a čestným hostem
"starý" ochotník pan
Řehák.
Poslední hra této sezony se odehrála v Meziměstí a byla to hra, Jak Honza dostal princeznu. V průběhu divadelní sezony 1966 - 67 byly odehrány hry Sůl nad zlato, O čem král doma
nevěděl, Zachráněná lípa, O divotvorném hrnci a Kašpárkovy taškařiny. V Meziměstí se
odehrála hra Divotvorný hrnec a při
dalším pozvání to byla hra O lípě.
Byl to jistě zajímavě strávený čas!! Faktem je, že dříve se lidé běžně scházeli, aby vytvořili něco pro druhé. Mám pocit, že dnes je vše jinak. Neříkám hůř, neříkám líp, ale jinak. Kdoví, na co budou vzpomínat dnešní mladí. Přeji pěkný den.
OdpovědětVymazatPravdou je, že dříve bylo všechno jinak. Lidé měli k sobě blíž a podle toho se k sobě chovali. Odhadnout dobu pro budocnost si ani netroufnu. Stačí sledovat jak se mění vývoj ve společnosti a to napovídá mnohému a to od škol, až po kriminalitu. Díky za komentář a těším se na další článek na Tvém blogu.
OdpovědětVymazatPřečetla jsem si článek, protože fandím loutkářům. Také se chystám představit, i když ne tak podrobně, loutkářství na Ostravsku.
OdpovědětVymazatOd školy si pamatuji článek z čítanky o loutkářích ve Vysokém nad Jizerou, což je jistě od vás dost vzdáleno. Tam už je víc jak 100 let loutková scéna a uvádí se, že to je město s nejstarší ochotnickou scénou v Čechách. Už od roku 1876 působí ve Vysokém nad Jizerou Divadelní spolek Krakonoš. V roce 1924 k velké scéně přibyla i scéna loutková.
Známé jméno je Jan Petruška, to byl český podučitel, písmák, dramatik a divadelník a obrozenec. Pod vlivem prvních divadelních představení v češtině sestavil ve Vysokém nad Jizerou divadelní soubor.
Proto mě zajímá i příspěvek o loutkářích z Broumova a jistě to není poslední. ☺
Loutková divadla jsou příležitostí dozvědět o jejich působení na kterém koliv místě. Krakonošův divadelní podzim je národní přehlídka venkovských divadelních souborů z České republiky pořádaná každoročně vždy na podzim ve Vysokém nad Jizerou.
OdpovědětVymazat