Vrabci v trní.

 

Konec roku je pro nás časem, kdy si schovaní v teple užíváme hojnosti svátečního stolu. Zato zpěvní ptáci mají v zimě spoustu starostí se sháněním potravy i úkrytu před mrazivým a nevlídným počasím

 

                                     Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Od ruční práce k mechanizaci.

 

V roce 1841 vykázal Benedikt Schroll, že zpracovává na ručních stavech bavlněnou přízi. Prostory, ve kterých byly stavy umístěny, byly v okolí Broumova, takže kontrola byla velmi obtížná. Proto v roce 1856 podal Benedikt Schroll žádost o povolení mechanické tkalcovny v Broumově, Olivětíně. Budova měla mít přízemí, mezipatro a dvě poschodí. V budově mělo být ve dvou řadách rozmístěno 220 stavů poháněných jednak parním strojem, jednak vodní turbínou z blízkého mlýnského náhonu. Po vydání povolení byla stavba ihned zahájena a již na počátku příštího roku pracovalo v továrně 110 mechanických stavů poháněných turbínou. Pro potřeby rozsáhlých staveb, které byly v dalších letech prováděny, bylo nutné zabezpečit stavební materiál tj. hlavně cihly.

Částečný  pohled na cihelnu.

Částečný pohled na zařízení cihelny s přepravními vozíky, a přemostění silnice v Benešově pro lanovou dráhu. Fotografie z roku 1957, ze sbírky p. Saukla Pavla.

Tato cihelna byla postavena za nynější školou v Olivětíně, ale na katastru Heřmánkovice. Hlína se těžila v Benešově, který byl součástí obce Heřmánkovice, a lanovkou byla dopravována do cihelny. Zde se mimo klasických cihel vyráběly i tak zvané půdovky. Provoz cihelny byl ukončen v roce 1959. a na krátkou dobu v některých částech cihelny byly sklady ovoce a zeleniny. Po přestěhování skladů do prostorů městského pivovaru v Broumově cihelna postupně chátrala, až byla zcela zlikvidována.

Fotografie cihelny kolem roku 1970, kdy byl celý objekt zlikvidován a v pozdějších letech tu byly postaveny garáže. Fotografie poskytl p. Josef Vlček ml.

Další podrobnější informací o cihelně, zpracovanou p. ing. Gabrielem. Josef Edler von Schroll 15. dubna 1877 koupil od manželů Marie a Josef Hitsfeldových v Heřmánkovicích velké jíloviště pro vybudování polní cihelny. Zřízení stavby s jednou polní pecí a dvěma sušícími komorami, razičkou, dvěma dosoušecími pecemi, hliníkem a kolnou oznámil Schroll okresnímu hejtmanství dne 15. června 1878. V tomto roce byla cihelna rozšířena o kruhovou pec.

Kolaudace se konala dne 16. června 1881. V březnu 1882 bylo denně vyraženo 8.000 ks. cihel, v srpnu již pracovaly dva razící stroje s výkonem 24.000 - 30.000 kusů cihel. Pohon strojů zajišťovala lokomobila o síle 12 HP. Aby kruhová pec zvládla vypálit 150.000 ks. velkých cihel, musela být rozšířena. V prvním patře pece se nacházela sušárna pro 30.000 kusů čerstvých cihel. Provoz byl dále posílen několika novými stroji. Pohon nyní zajišťoval parní stroj o síle 30 HP. V sezóně pracovalo 80 lidí, v zimě polovina. Ročně se vyrobilo okolo 3 milionů kusů cihel různého formátu - půdovky, děrované cihly, obkladačky, zdící cihly, dlažba a trubky o světlosti 50 až 130 mm. Třetina až polovina se vyvážela mimo území okresu Broumov. Pomocí válečkového dopravníku o délce dráhy 800 m. dopravuje se cihlářská hlína k válcům a lisům, které denně vyprodukují 40.000 cihel. Roční výrobu možno odhadnout na několik milionů kusů.

Ve dvacátých letech 20. století byla také zřízena lanová dráha na dopravu jílu od benešovského potoka. Po znárodnění cihelny v roce 1945 a odsunu majitele byl správcem Josef Chvojka (v letech 1945 - 1948), který přivedl do cihelny v roce 1945 celé osazenstvo z řad cihlářských dělníků. V roce 1947 se o cihelnu ucházel ONV Broumov. Při jednání se MNV Heřmánkovice cihelny zřekl a tak ONV cihelnu převzal. (Okresní průmyslový kombinát Broumov - okresní podnik místního hospodářství). Ta byla ve špatném technickém stavu - hlavně strojní zařízení. Veškeré stroje poháněl již zastaralý parní stroj a lanová dráha, po které se dopravoval cihlářský jíl z Benešova, byla poháněna dieselovým motorem.

V roce 1955 jsou veškeré staré stroje na výrobu vyměněny za výkonnější. V objektu byl postaven transformátor a stroje jsou poháněny elektrickými motory. Cihelna nepracovala na plný výkon, což bylo zaviněno zastaralým zařízením a jeho pomalu postupující výměnou. Po odchodu pana J. Chvojky se odborné dělnictvo rozešlo a ze starého osazenstva zůstali jen tři dělníci. Střídali se zde nekvalifikovaní dělníci, mnohdy se špatnou pracovní morálkou a i výměna vedoucích byla častá. Začátkem roku 1956 byla provedena další výměna starých strojů, do hliniště byl dodán nový bagr na dobývání cihlářské hlíny a do cihelny nový kráječ cihel s denní kapacitou 28.000 kusů cihel. Současně byl opraven komín, postaven zásobník na zimní pálení cihel pro 750.000 kusů. Cihelna byla v roce 1957 začleněna do krajského podniku Pohorské cihelny - (Krajský podnik místního hospodářství se sídlem v Náchodě). Během roku se zde vystřídali tři vedoucí. Od 1. ledna 1959 je cihelna zařazena do národního podniku Polabské cihelny, podnikové ředitelství Hradec Králové. Počátkem šedesátých let 20. století cihelna zanikla. Lanová dráha byla demontována a řada budov odstraněna.

Kruhová pec (údajně byla také využívána jako sklad n. P. Zelenina) byla v osmdesátých letech zbourána a na jejím místě stojí dvě řady garáží. Hliniště v Benešově sloužilo jako skládka městského odpadu a v osmdesátých letech bylo rekultivováno. Dnes je zde pole.

Celkový pohled.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení.

Volavky.

 

Jednoho dne jsem zahlédl na zasněžené louce několik volavek, které stály a sledovaly okolí. K pořízení dalších fotografií volavek jsem se vrátil ještě další den, se snahou lepších záběrů než tomu bylo předcházející den. Protože jsem věděl, do kterých míst se vracejí, obrnil jsem se trpělivostí a čekal na jejich přílet částečně ukrytý v porostu stromů na okraji louky. Jestli se to podařilo k lepšímu, je na následujících několika záběrech. Více záběrů jsem už nepořídil, protože zaznamenaly můj pohyb a opět odlétly. Volavka popelavá je velikostí i postavou podobná čápu. Svrchní strana těla je šedě popelavá, černý proužek nad okem je zakončen ozdobnými pery jak u samic, tak u samců. Na voleti má prodloužené peří. Za letu poznáme volavku podle "esovitého" krku. Volavky jsou částečně tažné. V mírných zimách se však můžeme setkat s volavkami po celou zimu. Když leží sníh a stojatou vodu pokrývá led, loví volavky na potocích a ve stokách. Jsou ovšem značně vyhublé. Volavky žijí v koloniích, není to ovšem pravidlem. Každý rok se objevují i ojedinělé páry. Hlavní potravou volavky jsou různí vodní živočichové, především rybky, žáby, ale i menší ptáci, měkkýši, myši, hraboši a větší hmyz. Rybáři mají na volavky spadeno. Ještě štěstí, že tento pták je tak bystrý a plachý. Má velkou únikovou vzdálenost a není snadné se k němu přiblížit. Volavka byla dříve pronásledovaná jako významný škůdce. Dnes je ve většině evropských států chráněna a její stavy se opět zvyšují.

 

Volavka popelavá.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Bílá věž v Hradci Králové.

 

Bílá věž, která je nemovitou kulturní památkou, byla postavena v sousedství katedrály svatého Ducha na západním okraji královéhradeckého Velkého náměstí v letech 1574 až 1581. Vysoká je 72 metrů a sloužila jako zvonice, ale měla i funkci strážní a hlásné věže s hodinami. Stavba 72 metrů vysoké věže byla zahájena v roce 1574. Věž byla postavena z hořického pískovce a pro jeho barvu získala název Bílá věž.

V roce 1581 byl na věž vyzdvižen druhý největší zvon v Čechách sv. Augustin.

Božkův hodinový stroj.

Kyvadlo

Schodiště

Schodišťové stupně jsou z masivních dubových kazet a jsou podsvícený barevným spektrem, dubové podesty mají v podhledu z děrovaného plechu vsazena svítidla. Cesta vzhůru vede kolem nevtíravých informačních tabulí, které určují, ve kterém podlaží právě návštěvník je, a které kdoví jak působí tak, že nikdo nepočítá schody, kterých je 196 a zcela samozřejmě stoupá vzhůru, ta cesta je pohodlná nejen co do výšky stupňů, ale i dojmově…

V mezipatrech jsou instalovány interaktivní informační tabule. Z vyhlídkového ochozu je pěkný výhled na celý Hradec Králové a jeho okolí. Jsou zde moderní audiovizuální technologie, která při výstupu na věž přináší množství příležitostí pro zábavu i poučení. Nově zrekonstruovaná Bílá věž, 72 metrů vysoká hradecká dominanta, dostala nový vzhled interiéru a exteriéru.

Ještě několik pohledů z rozhledny.

Do renesanční památky z 16. století, která dříve městu sloužila jako strážní a požární věž, přibyl její unikátní skleněný model v měřítku 1:20. Váží více než tunu, je složen ze zhruba pěti stovek kusů skla a měří 3,6 metrů. Novoborští skláři zhotovili model Bílé věže, dominanty Hradce Králové. Jedna ze zřejmě největších a nejtěžších skleněných plastik, která byla v Česku vyrobena, je umístěna přímo ve vnitřní konstrukci královéhradecké renesanční věže.

Tato skleněná věž je v pravidelných intervalech nasvětlena v různých barvách.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Příroda před deštěm

Tyto fotografie jsou z jednoho mála dnů, které vystihují červnovou pranostiku. "Netřeba v červnu o déšť prositi, přijde, jak začneme kositi".

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení

Stolová hora, Hejšovina.

 

Stolové hory se z převážné částí nacházejí na území Polska, mezi městečky Radków, Kudowa-Zdrój a Polanica-Zdrój). Na Stolovou horu (919 m. n. m.) se vychází po umělém jednosměrném schodišti. Na vrcholu je zpoplatněné skalní město, v němž najdeme například největší skalní gorilu Polska či soutěsku s názvem Pekielko. Zajímavý skalní labyrint má trochu jiný charakter než Adršpašsko-Teplické skalní město. Skály leží těsněji u sebe, lze vidět rokle, ve kterých se ještě i v červnu drží sníh. V labyrintu je množství úchvatných vyhlídek. Stezky skalami jsou dobře udržované a opatřené místy kovovým zábradlím. Nemělo by se scházet z vyznačených cest. U východu se rozšiřuje dinosauří park, atrakce pro nejmenší. Hejšovina se pyšní nejvyšším vrcholem Stolových hor (919 m n. m.), skalním městem a četnými vyhlídkami. Procházkový okruh vede od horské chaty k vyhlídkovým plošinám na okrajích strmých stěn, kolem skal nazvaných Mamut, Velbloud, Kvočna, Želva, Hlava indiána a pod. Asi nejzajímavější částí je však hluboká temná skalní průrva, nazvaná Pekélko. Dál se ale stezka zavrtává do útrob hory a vede v mnoha temných puklinách, několika tunelech. Některé trhliny jdou pod třicetimetrovými skalami.

Vstup do skal je označen jako jednosměrný a tato první část není zpoplatněna. Celá cesta je udržovaná, opatřená zábradlím, takže chůze je bezpečná i pro starší méně zdatné návštěvníky.

Po celé cestě se nabízí řada krásných útvarů

Po vystoupání se dostáváme k této horské restauraci, kde je několik vyhlídek do okolní krajiny.

Po prohlídce okolní krajiny s vyhlídkou i na vzdálený Broumov, se vydáváme na další část skalního okruhu, který je již zpoplatněn.

Jedna z nejvýše položených vyhlídek, kterou jsem nemohl vynechat.

Tady to ještě jde, stačí se přikrčit.

Tady jen trochu pozor na hlavu. (pozdě )

Dóbro došli.

Po kliknutí myší na obrázek se zobrazí ve větším rozlišení