Loutkové divadlo BRUM 11. část.

 

Jedno z dalších vyprávění Jardy Dařbujána.

V osmdesátých letech absolvoval Jarda Dařbuján Loutkářskou konzervatoř v divadle Drak v Hradci Králové a začal psát i vlastní pohádky a scénky. Nejúspěšnější byly: "Votrávená princezna" - pohádka se zpěvy a hodnými čerty. Hrálo se marionetami. Na naléhání mých loutkářů, že si chtějí zkusit zahrát i jiný styl, začal jsem psát pohádku "BRUMBÁJ". Hrála se na velkém divadelním jevišti loutkami voděnými zezadu a draka hrál dospělý člověk. Loutky jsem vyrobil 80-90 cm vysoké, moje maminka je oblékla a taťka namaloval. Táta vlastně toho pro divadlo udělal také hodně. Maloval kulisy, opravoval loutky, a namaloval průčelí divadla BRUM, se kterým se hraje dodnes. Souboru se pohádka líbila, nazkoušela se a začalo se jezdit po soutěžích a jiných štacích. Měla úspěch.

Na Boučkově Jaroměři se nám stala legrační příhoda. Dodnes na ni všichni vzpomínáme. BRUMBÁJ - v polotmě na scéně svítí jen luminiscenční světlo, já sedím v propadle a věnuji se technice. Sleduji, co se děje na scéně a najednou před sebou vidím dvě zelená světýlka. Co to může být? A tu slyším šeptem z jeviště: "Jardo, co máme dělat. Je tu pes!" - Já jen sykl: "Hrajte dál!" a trochu víc jsem nasvítil scénu. Uviděl jsem psa jak tele. Obešel všechny naše herce, očichal je a pak se ze sálu ozvalo rázné: "Barone, pojď sem!" Ozval se smích a tele sešlo po schodech do sálu a my hráli dál.

Jednoho dne jsem dostal dopis od paní Vojanové, vedoucí muzea řemesel a staveb na Veselém kopci na Vysočině, zda bychom nechtěli zahrát tradiční divadlo na festivalu ve Strážnici. Nabídku jsem přijal a hledal vhodný scénář. Po dohodě v souboru a s paní Vojanovou jsme s Daliborem a Dášou provedli dramaturgické úpravy. Já vyrobil (ostatně- jako vždy) loutky, tentokrát tak zvané dráťáky, maminka je oblékla, táta namaloval loutky i kulisy a už se zase zkoušelo. Hra se jmenovala "Kníže Maxmilián aneb souboj na hřbitově." Vystoupili jsme s ní na okresní přehlídce. U diváků celkem uspěla, ale porota byla opačného názoru. Byli jsme tak trochu zklamaní. Přišla k nám ale paní, která se představila jako paní Vojancová a poblahopřála nám. A že se jí hra líbila a pozvala nás na tři dny na Veselý kopec a později i na festival do Strážnice. V roce 1987 jsme byli požádáni, zda bychom si nepřipravili staročeskou hru, se kterou bychom mohli vystoupit na festivalu ve Strážnici.

Strážnice. 

Toto období já osobně hodnotím jako nejlepší z mého principálováni. Při té příležitosti nemohu nevzpomenout na řadu výborných herců a kamarádů. Tak především výborní herci Dáša Justová, držitelka mnoha uznání a cen za své výkony, Dalibor Novotný, Jirka Štěpán, nenahraditelný technik, herec i vodič, Miloš Rajn, herec a hudebník, Zdena Rajnová (Piskáčková), Václav Bednařík, Dáša Thérová, Eva Novotná, Blanka Hofmanová, Iveta Motlová a další. Byla to snad stovka jmen. Od roku 1982 jsme začali hrát pod novým názvem BRUM a to na protest, že nám divadlo Dr. Zdeňka Nejedlého zbourali. Divadlu se dařilo až do roku 1989.

Sloup v Čechách.

Rozhledna a stráži.

Obec Sloup leží v průměrné nadmořské výšce 300 m, na severozápadním okraji Ralské pahorkatiny, při přechodu k Lužickým horám. Krásu přírody na mnoha místech obohatilo a umocnilo dílo lidských rukou, našich předků. Bezprostřední okolí je tvořeno Svojkovským pohořím utvářeným čedičovými kužely, prostoupenými pískovcovými hřbety, které svými bizarními skalními formami, divokými roklemi, jeskyněmi, pískovcovými věžemi mají charakter Česko–saského Švýcarska. V minulosti bylo toto území také někdy nazýváno Sloupsko–svojkovské Švýcarsko.

Schody do pekla tzv. rytířské schody.

Kostel.

Ze života kostela, Mařenice.

 

Kostel byl postaven dle plánů litoměřického stavitele Octaviana Broggia na náklady majitelky panství Anny Marie Františky Toskánské. 

Anna Marie Františka Toskánská, patřila k nejvýznamnějším šlechtičnám.Proslula svou zbožností, ale také luxusním životem a velmi nákladnou přestavbou svých sídel.

Traduje se, že Mařenice měly být postaveny jako poutní a jako místo proti protestantismu na samých hranicích země. Když ale Anna Marie Františka Toskánská, jako hlavní sponzor celé stavby, byla pozvána k návštěvě rozestavěného kostela a neviděla při příjezdu do Mařenic od Cvikova, kostelní věž, ani do Mařenic nedojela, se svým kočárem se otočila a byla natolik zklamaná, že poutní místo přenesla do Horní Police. Kostel a jeho areál pak doznal v dalších letech podstatných změn: v roce 1747 byly za kostelem vybudovány ambity se zastavením křížové cesty díky daru Christofa Schiera; obnoveny byly roku 1807. V roce 1853 navštívil Mařenice císař Ferdinand, na jeho počest je od té doby v průčelí osazena socha jeho patrona, sv. Ferdinanda Kastilského, španělského krále.

Po 2. světové válce, když byli vyhnáni obyvatelé německé národnosti, přišli do obce dosídlenci, kteří neměli ke vsi ani ke kostelu žádný vztah. Proto se této významné kulturní památce nevěnovala sebemenší péče a byla vystavena napospas osudu. Pravidelná údržba byla opomíjena a politické ovzduší bylo nakloněno silně proticírkevně. Farní budova v Mařenicích byla stržena již v 50. letech 20. století a stejný osud měl potkat i kostel. Poslední mše v kostele se konala v roce 1961, poté kostel zchátral tak, že na něj byl koncem 80. let 20. století vydán demoliční výměr. Stal se rovněž terčem vandalůˇ se po a jiných nenechavých lidí. Postupně bylo rozkradeno vybavení kostela, a tak kostel přišel o kvalitní mobiliář, o hlavní barokní oltář z roku 1716, o titulární obraz sv. Maří Magdalény a obraz Madony na bočním oltáři od pražského akademického malíře Helbiga, dar císaře Ferdinanda. Zničeny byly rovněž varhany, nově pořízené pro kostel v roce 1941, a také obrazy křížové cesty ve výklencích od profesora Weihse z Prahy.

Oprava kostela.

V květnu 1989 se do celkové svépomocné opravy kostela pustila za podpory moravských farností skupina mladých nadšenců v čele s dnešním správcem farnosti v Srbské Kamenici Mgr. Marcelem Hrubým. Byla vystavena nebezpečí, že Státní bezpečnost bude sledovat jednotlivce nejen při práci, ale hlavně ve škole - většina dobrovolníků byla studující. Dokonce okresní církevní tajemník v České Lípě měl v plánu opravě kostela zabránit. Přesto se začalo s renovací kostela s minimem financí. Z vlastních prostředků dotovaly opravu kostela také sestry Vincentky, které měly v Mařenicích Ústav sociální péče. Úsilí brigádníků bylo korunováno znovuvysvěcením kostela dne 27. 7. 1991. 

Celá snaha o obnovu Mařenického kostela pokračovala odlitím dvou nových zvonů zvonařskou dílnou Rudolfa Pernera v německém Pasově. Jejich vysvěcení se uskutečnilo v sobotu 12. června roku 2004. Zvony vysvětil generální vikář Karel Havelka z Litoměřic. Celá slavnostní mše byla situována do května 1308, těsně po zavraždění římského krále Albrechta Habsburského jeho synovcem. Po vysvěcení byly oba zvony jeřábem vyzvednuty do věže, kde byl již dříve zavěšen historický zvon sv. Máři Magdalény z roku 1606, který jako jediný z Mařenických zvonů přežil válečné rekvizice. Po vysvěcení zvonů byla v kostele sloužena česko- německá mše svatá a krátce po jejím skončení se Mařenické zvony poprvé společně rozezněly. S iniciativou na pořízení zvonů přišli rodáci z Mařenic a okolí, kteří dnes žijí v Německu. Protože ale jejich sbírka nestačila, byl o pomoc požádán také Česko – německý fond budoucnosti, další peníze poskytla obec Mařenice a sbírka byla uspořádána i mezi obyvateli a rekreanty celé Mařenické farnosti, do níž patří kromě Mařenic ještě Mařeničky, Naděje, Juliovka, Dolní a Horní Světlá. Celkové náklady na zhotovení zvonů činily i s automatickým pohonem 570 tisíc korun.

Příchod průvodu panstva do kostela.

Hlavním vchodem vstupují páni ve zbrojích jako poslední, již v předem sestavených dvojicích.

Pohled na oba svěcené zvony.

Z průběhu slavnostní mše.

Páni hromadně předstupují, aby kněz posvětil jejich meče. Také jednotlivě požehnává v řadě klečícím pánům.

Pohled na svěcenou korouhev.

Končí bohoslužba slova a následuje vysvěcení hlavní ronovské korouhve. S korouhví předstupuje dopředu Jan z Honštejna a to do středu před oltář.

V letech 1996-1997 byl v kostele zcela zrenovován interiér v moderním duchu. Stávající nový monument oltáře pochází od architektky Jitky Švédové z Bludova u Šumperka.

Pohled na interiér a varhany.

Zvedání zvonů do věže.

V letech 2013 - 2023 došlo k dalším opravám kostela, který mj. získal novou střechu, opět se o ně největší měrou zasloužil Mgr. Marcel Hrubý. - V mařenickém kostele a jeho okolí již několik let probíhají letní oslavy patronky kostela, sv. Maří Magdalény (víkend kolem 22.7.). - Pozemek s kostelem patří římskokatolické církvi.